Když Kamerun Jade jako malá holka přišla na hřiště a chtěla hrát fotbal, vždycky tam byli jenom kluci. Někdy na ni byli milí, ale vždycky se našel jeden nebo dva, kteří nechtěli, aby hrála s nimi. Kamerun věděla, že se jim vyrovná. Věděla, že dokáže dát gól, jenom kdyby jí přihráli. Deptalo ji to. Odrazovalo ji, že musí pořád dokola dokazovat, že je dobrá.

Nejsmutnější na tom bylo, že znala spoustu dívek, které by rády hrály fotbal častěji, ale ten tlak, který na ně vyvíjeli kluci, jim byl nepříjemný. Obávaly se, že se jim někdo bude smát, když něco zkazí.

„Jak se můžou dívky zlepšovat, když ani nemůžou trénovat?“ zamýšlela se Kamerun.

Kamerun se rozhodla, že najde způsob, jak by mohly i dívky hrát sebevědomě. Začala brát lekce trenérství a stala se trenérkou mládežnického týmu v instituci, která se zaměřuje na vytváření míst pro ženy ve sportu. Moc se jí líbilo vytvářet prostředí, kde byli vítáni všichni, kdo chtěli hrát.

Když přišly dívky poprvé, Kamerun viděla jejich nadšení z toho, že hřiště je celé jejich. Ale ta pravá radost přišla později. Jedna dívka se napřáhla, aby kopla do míče, ale minula ho. Celá ztuhla, ale nikdo se jí nesmál, ani neprotáčel oči. Kamerun ji povzbuzovala, aby to zkusila ještě jednou, a všechny dívky si uvědomily, že dělat chyby je tady v pořádku. Tady se můžou učit hrát fotbal podle svého.