Houda žila sportem. Zkusila fotbal, plavání nebo judo a v každém sportu, který vyzkoušela, byla skvělá. Jednoho dne jí instruktor předvedl kickbox ve škole. Kopy a údery byly tak rychlé, že se z nich jedenáctileté Houdě zatočila hlava. O několik dní později se přišla podívat do kickboxového klubu v místě svého bydliště. Byla tam jedinou dívkou, ale to jí nebránilo vstoupit do ringu. Brzy už cvičila neustále – i když zrovna dělala obyčejné věci, třeba když čekala ve frontě v pekárně.

Ve 14 letech se Houda rozhodla, že bude nosit hidžáb. Byla vděčná za své náboženství a duchovní komunitu a hidžáb ji spojoval s obojím. I když ji za to někteří lidé odsuzovali, hidžáb jí dával pocit síly. A když se o pouhý rok později stala první nizozemskou juniorskou mistryní v kickboxu, která nosí hidžáb, bylo to vítězství nejen pro Houdu, ale pro všechny ženy, které nosí hidžáb. „Chtěla jsem změnit svět,“ přiznala Houda.

Na univerzitě studovala sportovní management a přitom trénovala, aby se stala profi kickboxerkou.

Boxerské rukavice s sebou nosila pořád, aby mohla trénovat, kdykoli zrovna nebyla ve třídě. Když v ringu cvičila otočky, údery a kopy, cítila se klidná a silná. K tomuhle byla předurčená odjakživa.

Ale v 21 letech ji potkala strašlivá autonehoda. Když jí doktoři oznámili, že už nikdy nebude moct soutěžit, ptala se sama sebe: A co teď?

Houda si brzy uvědomila, že se její život pořád může točit kolem kickboxu, i když nebude soutěžit v ringu. Dneska trénuje dívky, aby si pomocí sportu zvedly sílu a sebevědomí. Její kickboxerský sen žije dál v budoucích šampionkách, které trénuje každý den.