Zdoláváme překážky

Spoustu let si lidé mysleli, že nejdelší vzdálenost, kterou můžou ženy uběhnout, aniž by jim hrozilo nějaké nebezpečí, je 1 500 metrů. Jednalo se o naprosto neopodstatněnou domněnku, která byla ale překvapivě braná za realitu ještě před pouhými 40 lety. A to do chvíle, kdy Joan Benoitová a spoustu dalších lidí změnilo už navždy svět sportu.

Je to až k neuvěření, ale ještě na začátku 80. let 20. století nesměly ženy na hrách pod pěti kruhy závodit na delší vzdálenost než tři a tři čtvrtě okruhu, a to i přesto, že maratony už běhaly spoustu let. Tvrdilo se, že jsou moc slabé na delší závody na dráze, natož pak na 42,2 km po silnici. Jejich potenciál přitom ale omezovaly jenom předsudky vůči ženské části populace.

Pak ale za podpory Nike objevila dvojnásobná držitelka maratonského rekordu výbor, který se postavil za práva žen a jejich možnost závodit na dlouhých tratích. Připojila se k ní její dobrá přítelkyně a tréninková parťačka Joan Benoitová. Každá z nich tehdy byla v jiné fázi své kariéry. A právě proto se nakonec Joan Benoitová stala tou, která se zapsala do běžecké historie, jakmile nadešel ten správný čas.

Díky finanční podpoře Nike, reklamám, propojení se špičkovými běžci a běžkyněmi, množství předložených návrhů a překladů korespondence se snahy Benoitové a výboru nakonec vyplatily a ženy mohly poprvé závodit na trati 3 000 m a maratonské trati v L.A. v roce 1984. Když se tehdy 5. srpna postavilo 50 závodnic na startovní čáru, spoustu lidí se i nadále ale drželo svých zastaralých názorů.

O dvě hodiny dvacet čtyři minut a padesát dva sekund později se Joan Benoitová postarala o to, že už nikdy nikdo nebude moct zpochybňovat schopnost žen zvládnout jakkoli dlouhý závod.

Její výkon byl výjimečný nejen mezi ženami, ale mezi všemi běžci, protože dosáhla lepšího času než 13 z předchozích 20 mužských vítězů. Pro vítězství si běžela už od 5. kilometru závodu, a to i navzdory spalujícímu horku jižní Kalifornie. Benoitová doběhla přibližně o minutu a půl rychleji než zbytek závodního pole, a to i přesto, že o tři měsíce dřív musela podstoupit artroskopii kolene.

Její závod ovlivnil mnohem víc věcí než jen tehdejší léto. I díky předchozím výrazným zlepšením ženských maratonských časů se sportovkyním po celém světě otevřela spousta příležitostí. Byla to přímá reakce na každého, kde říkal, že něco nemůžou. Ohdodlání spousty dalších žen vedlo od té doby k překonání řady překážek, ale bez Joanina odvážného běhu by tahle cesta vypadala úplně jinak.

Ženy jsou stále ještě vyloučené z některých soutěží nebo závodů na nejvyšší úrovni, a to na základě směšných předpokladů, nebo musí čelit nespravedlivým předsudkům a dvojímu standardu při rozhodování o své způsobilosti. Joanino vítězství v roce 1984 sice přineslo běžkyním po celém světě řadu nových možností, i tak je ale konec tohohle boje v nedohlednu.