Místní hřiště se v Chorvatsku vrátilo do hry
Komunita
Nová generace chorvatských basketbalistů si upravila místní hřiště a pak spojila svoji čtvrť.
Je večer a venku je zataženo. V dělnické čtvrti Gajnice na předměstí hlavního města Chorvatska postává malý hlouček lidí u postranní čáry basketbalového hřiště. Jemné žluté světlo ozařuje siluety a jejich stíny se tyčí oproti impozantním obytným blokům, které lemují hřiště. Bílé taxíky přijíždějí a odjíždějí a za pletivovým plotem se míhají městské vlaky. Jejich kola narážející na koleje dotvářejí atmosféru svým rytmickým zvukovým doprovodem.
Tohle je proslulé hřiště Taxi ve čtvrti Gajnice. Pýcha sousedství a centrum městského dění. Místo, kam si lidé přicházejí popovídat, pobavit se a hlavně zahrát basket. Z noční oblohy začne lehce poprchávat, kapky deště mění barvu zrnitého asfaltu, ale nikdo nikam nespěchá. Vypráví se staré vtipy. Mluví se o blbostech. Musí se probrat život. Mnozí hráči sem došli pěšky z nedalekých bytů nebo se tu zastavili po cestě ze zaměstnání. Pracovní oblečení, které ještě mají na sobě, si převlékají v autech.
„Tak a jdeme na to,“ zahřmí hluboký hlas v chorvatštině.
„Zařídili jsme, že naše hřiště i tuhle čtvrť všichni znají.“
Ivan Krizmanic
Během okamžiku odhodí hráči svršky, utáhnou tkaničky u bot a v ostrém tempu se pustí do hry pět na pět. Na hřišti Taxi se hraje s vysokým nasazením. Fauly se většinou nepískají, a když se ženeš na koš, tak si to většinou pěkně odskáčeš. Označit hru za „útočně laděnou“ by bylo příliš slabé slovo. „Vždycky jsme praktikovali spíš drsnější způsob hry,“ říká rozehrávač Ivan Krizmanič, který se elegantně pohybuje po hřišti a přivádí soupeře do úzkých svým křížným driblinkem. „Nikomu se nedá nic zadarmo, každý bod je potřeba si vybojovat.“
Každý si snaží vydobýt respekt na hřišti, a to tím spíš, když reprezentuje svoji čtvrť. V létě se na hřišti Taxi pořádá každoroční turnaj tři na tři, při kterém se místní parta utká s hráči z okolních měst a v posledních letech i ze sousedních zemí. „Máš chuť je porazit a říct si: ‚Přijeli do Gajnice. Tohle hřiště ale patří nám, takže hodně štěstí příště‘,“ svěřuje se Ivan.
Na hřišti Taxi to tak ale vždycky nevypadalo. Hřiště mnoho let chátralo, dokud se ho nechopila nová generace a pustila se do renovace. „Vyměnili jsme desky u košů…, nakreslili jsme čáry, pořídili si vlastní reflektory,“ říká Miroslav Josič, ostřílený veterán hřiště. Od té doby jsme na tohle místo hrdí. „Dostali jsme tohle hřiště a tuhle čtvrť na mapu,“ dodává Ivan. „Předtím, než jsme začali hrát a dělat si reklamu, o ní nikdo prakticky nevěděl.“
Hřiště se navíc stalo místem, kde se potkává mladší i starší generace, ať už zrovna hrají, nebo ne. „Hřiště je otevřené pro každého. Od malých pětiletých dětí, lidí všech věkových skupin až po generace padesátníků a šedesátníků,“ dodává Ivan. „Všichni jsou vítaní.“
I když hřiště přitahuje mezinárodní pozornost, místní parta si dál udržuje těsné vazby jako malá rodina. Členové komunity se věnují různým profesím – jsou mezi nimi lékárníci, barmani, právníci nebo skladníci – spojuje je hra, která je pro ně vším. Denně si posílají textové zprávy ve společné skupině, plánují zápasy a po jejich skončení často zajdou na pivo. „Ostatní spoluhráči jsou pro mě jako bratři,“ svěřuje se Miroslav. „Víc než jenom kamarádi.“
