Zeptej se trenéra: „Jak se mám přestat obviňovat?“

Ahoj, trenérko,

hraju prvním rokem fotbal v univerzitním týmu. A i když tuhle hru miluju, jen těžko hledám v poslední době motivaci. Na střední jsem byla zástupkyní kapitánky, ale když jsem nastoupila na vysokou, začaly se mi do sportování míchat i jiné věci. Nedávno jsem se musela omluvit ze dvou ranních tréninků. Jednou jsem pro to měla dobrý důvod (učila jsem se celou noc), podruhé… No, zkrátka jsem celou noc strávila s přáteli. Taky jsem vynechala posilovací trénink. Vymluvila jsem se trenérovi, že mi není dobře, i když jsem se ve skutečnosti pohádala se svým klukem. Fotbal upřímně miluju a když jsem na hřišti, nechci být nikde jinde. Teď se ale dostávám do bodu, kdy si připadám provinile. Ani tam nechci chodit. Jak se můžu sebrat? Nebo mám jednoduše odejít?

Alibi bylo samozřejmě dost chatrné
19letá fotbalistka

Vyhýbání se trénikům? S tím jsem na začátku občas bojovala taky.

Pocházím z velké a semknuté rodiny a jako první její člen jsem to chtěla dotáhnout na vysokoškolský titul. Moje babička musela skončit po osmi stupních základní školy kvůli segregačním zákonům. Maminka dělala několik prací, aby se na vysoké udržela, pak ale otěhotněla a školu nedokončila. Celá rodina ke mně proto vzhlížela. Cítila jsem ten tlak... Obrovský tlak.

Rodina mi ale dala taky lásku, podporu a soubor silných hodnot. I když na mě občas tlačí, vím, že se o ně můžu vždycky opřít.

Máš věci, o které se můžeš opřít. Byla jsi zástupkyní kapitánky na střední, takže víš, co znamená tvrdá práce i odvaha. Víš taky, že když se připojíš k týmu, přihlásíš se i k jeho kodexu a měla bys to brát vážně. Proto by sis měla položit pár těžkých otázek, třeba: „Kdo jsem?“ nebo: „Bez čeho se v životě neobejdu?“

Já ti rozumím. Pamatuju si doby, kdy jsem sama čelila pokušení zůstat vzhůru celou noc. Brzy jsem si ale uvědomila, že bych tak zamířila do pekel. A to jsou nechtěla, protože jsem věděla, že mám úžasnou příležitost hrát basketbal na univerzitní úrovni.

Našla jsem motivaci postavit se tomu a zasvětit každý den větším cílům, než jsem já: Svojí rodině, která mě podporovala a věřila ve mě, a všem lidem, kteří bojovali a umírali za právo smět chodit na vysokou a zároveň sportovat. Svých cílů jsem dosáhla díky nim a i nadále žiju tak, abych jim vzdala hold. Kvůli nim taky neberu nic jako stoprocentně jisté.

Tvoje zalhání mi taky naznačuje, že si jsi svým postavením příliš jistá. Možná máš pocit, že jsi nezalhala zas tolik, ale i malá lež je dílkem většího problému. Měla by sis proto položit ještě jednu otázku: „Jakými hodnotami bych se chtěla řídit?“ Jinými slovy: Stanov si hranice, které za žádných okolností nepřekročíš, třeba nelhat a nevynechávat tréninky, a neslevit z nich, protože by se tím tvůj problém stejně nevyřešil. Skončila bys akorát v ještě větší izolaci.

Takové hodnoty jsem se naučila doma a moje trenérka Pat Summittová z Tennessee je ještě posílila. Odmítala tolerovat lhaní a neuznávala ani kompromisy. Radši jsme si to samy rozmyslely, o to se postarala. Takový druh zodpovědnosti je nesmírně důležitý.

Díky tomu jsem neponocovala – přesto jsem s některými věcmi bojovala. Stýskalo se mi po domově. Chyběla mi rodina. Chyběla mi naše pravidelná nedělní setkání u babičky, kde jsme se vždycky pořádně najedli, hráli karty a strašně se nasmáli. Tahle osamocenost vyplavila na povrch určité nedokončené záležitosti s mým tátou.

Táta mi ze života odešel. A když jsem studovala na vysoké, vrátily se i pocity odmítnutí a opuštění, které jsem zažívala v dětství. Snažila jsem se před těmi pocity ukrývat, ale zanedlouho jsem měla stresovou frakturu nohy a nemohla trénovat. Pak přišla naštípnutá kost. A potom problémy se srdcem.

Bylo to se mnou fakt nahnuté.

Naštěstí jsem měla svoji trenérku. S její pomocí jsem začala chodit ke sportovnímu psychologovi, který mě naučil, jak zvládat problémy, se kterými jsem bojovala. Uvědomila jsem si, že všichni máme impulzy, které nás tlačí různými směry. Některé jsou pozitivní, jiné negativní. S trochou cviku se můžeme naučit, kterými impulzy se budeme řídit. Můžeme si vybrat, že budeme mít dobrý přístup a tvrdě pracovat.

Myslím, že sportovní psycholog by mohl hodně pomoct i tobě, protože jsem přesvědčená, že bez tvého systému opory se můžou začít objevovat problémy, před kterými se snažíš schovat.

Něco ti brání v hraní hry, kterou miluješ. A hlavně kvůli sobě musíš zjistit, co to je. Až to zjistíš, můžeš se začít učit mít ráda sama sebe a snažit se být nejlepší ve všem, co děláš.

Jsem přesvědčená, že hluboko v srdci cítíš vděk za to, že jsi na univerzitě a že jsi ve školním týmu. Proto poslouchej tyhle impulzy a nech se jimi vést dopředu.

trenérka Fargasová