Tváří v tvář: Napheesa Collierová x Sylvia Fowlesová

Nejpřekvapivější na Sylvii Fowlesové a Napheese Collierové snad ani není to, že se dvě hvězdy dvou různých generací ocitly ve stejném týmu WNBA, Minnesota Lynx. Sedminásobná účastnice Utkání hvězd WNBA, dvojnásobná šampionka, MVP z roku 2017 a olympijská vítězka (Fowlesová) a nováček WNBA roku 2019, dvojnásobná účastnice Utkání hvězd a nyní olympijská vítězka (Collierová) spolu úspěšně vedly tým a našly jedinečnou harmonii, ve které se projevují jak obrovské zkušenosti Fowlesové, tak překvapivě zralá basketbalová inteligence Collierové. Jejich vítězství na hřišti však možná vznikají díky jejich skvělému spojení, které začalo, když Fowlesová poprvé začala pomáhat Collierové během nováčkovského tréninkového kempu. A právě to je na nich překvapivé: Jsou skutečně blízké přítelkyně, o čemž svědčí i škádlivý tón, ve kterém tenhle rozhovor vznikal.

Nedávno měly příležitost předvést svoje spojení na hřišti i mimo něj na mnohem větší scéně: jako členky týmu USA na největší sportovní události světa. Těsně před začátkem her a několika skutečně ohromujícími úspěchy obou hráček hovořily o komplexním stavu ženského basketbalu a o tom, co pro ně znamená, že můžou společně reprezentovat svoji zemi.

NC: Upřímně, na první trénink si nepamatuju, protože to bylo takové rozmazané. Připadalo mi, jako by to všechno svištělo rychlostí 100 kilometrů za hodinu, od Final Four, přes draftování až po příjezd do Minnesoty — a o dva týdny později už první zápas.

Ale vzpomínám si na pocit, který jsem měla při setkání se Syl, a na pocit, který jsem měla při setkání s týmem. Všichni byli tak vstřícní. Hned jsem se díky ní cítila jako doma a toho jsem si vážila víc, než dokážu popsat. Protože je to děsivé! Člověka draftují, je v novém týmu, hraje po boku legendy, jako je Sylvia Fowlesová… Vážně jsem byla trochu nesvá. A to, že mě prostě vzala pod svoje křídla a hned mi dala najevo, že když budu něco potřebovat nebo mít nějaké otázky, můžu za ní přijít… To bylo úžasné. Díky, mámo Syl!

SF: Napheesa se bála, že si v kempu vedla tak špatně, že ji zaříznou. A já na to: „Cože?“

NC: Jo, vážně jsem si myslela, že nebudu hrát.

SF: [Napheesa si říkala:] „Nikdy se nedostanu do týmu.“ Ale já jí opáčila: „O čem to mluvíš?“ Říkala jsem jí: „Vedeš si dobře.“ [Napheesa na to:] „Ale ne dost dobře.“ Takhle jsme poznali, že Napheesa bude skvělá hráčka. Protože to, co ukázala v kempu, bylo skvělé, a ona ani neměla dost sebevědomí, aby cítila, že se dostane do týmu. To je šílené.

NC: Byl to náročný tréninkový kemp.

NC: Během našeho snad prvního týdne tréninku trenérka Reeveová procházela hry a za jeden den jich tam dala snad patnáct. Vážně. Říkala jsem si: „Jak si mám proboha zapamatovat patnáct her, ve čtyřce a trojce?“ A už jsem volala: „Syl, Sylvie Fowlesová.“ Před tréninkem svolala tým a probírala s námi hry, abychom si byly jistější. To mi taky moc pomohlo, protože sice máme příručku, ale já spíš patřím mezi lidi, kteří se učí hrou, ne z učebnic. Takže bylo opravdu skvělé za ní přijít a říct: „Pomůžeš mi?“ A ona na to: „Jasná věc.“

SF: Cheryl na nás klade vysoké nároky a ani trochu nás nešetří. To je dobře, protože pak to máme mnohem snazší během hry. Takže když kolem mě lítají obránci, říkám si: „Napheesa mi kryje záda.“

NC: Ne, myslím, že se role obrátily. Když na mě jde obránce, říkám si: „Sylvie, potřebuju blok, a to fofrem. Jsem za ní, nedostanu ji.“

SF: Mám tě, holka!

NC: Pro mě jsou to střely za tři body. V tom se musím zlepšovat.

SF: Na-tři-sa. [Smích] Pro mě je to kombinace různých věcí. Nemám pocit, že bych v tuhle chvíli musela něco dokazovat. Myslím, že největší výzvou pro mě je udržet si zdraví a zůstat věrná sama sobě. Nezapomenout, kdo jsem a čím týmu přispívám.

Sylvia Fowlesová

NC: Na to samé jsem se jí ptala před třemi dny.

SF: Trvalo mi dva roky, než jsem přibrala pět kilo… S tím mám problémy.

NC: No jo, přibírat je dřina [smích].

SF: Ale když jsem se loni zranila, bylo to pro mě upozornění, že jsem to přehnala. Moje nohy už tak musí udržet velkou váhu a těch deset kilo navíc pro moje klouby bylo moc. A tak od loňska dělám některé věci jinak. Hodně mi pomohlo pilates. Nejím kdovíjak zdravě, ale hlídám si, co jím.

NC: To jsou ty tvoje kouzelné geny. „Můžu si jíst, co se mi zlíbí, jsem jenom… geneticky požehnaná.“

SF: Víš, s čím vším se musím vypořádat? Hodně mi pomohla i jízda na kole. všechno, co odlehčí mým kloubům, je pro mě úspěch.

NC: Snažím se najít nějakou pomoc a ona mi řekne: „Geneticky požehnaná…“ [Smích]

SF: Ptala se mě, co jsem dělala, abych měla tělo v pořádku, a já jsem jí řekla, že mě začaly bolet nohy až letos. Je to můj první rok, kdy se opravdu cítím jako…

NC: Jasně, a kolik že let to děláš? Čtrnáct? To mě moc neuklidňuje, Syl.

SF: Je mi líto, ale vážně mi trvalo čtrnáct let, než jsem začala cítit bolest. Omlouvám se… Nemůžu si pomoct!

SF: Když jsem přišla do ligy, měly jsme spoustu univerzálních hráček, kromě Tiny Thompsonové nebo Lauren Jacksonové, které se dokázaly prosadit zpoza oblouku. Bylo mnohem jednodušší tyhle holky bránit. Dneska se chce každá prosadit i za tříbodovou čárou, a tak se musí pracovat na obraně a pořádně kmitat nohama, protože nejsme tak blízko koše. To je asi největší změna. Neměly jsme opravdové poziční hráčky.

NC: Liga směřuje k bezpozičnímu basketu. Dva metry vysoké hráčky dávají dvě trojky za zápas, a to se v době, kdy Syl přišla do ligy, moc nevidělo. Možná se to úplně neví, ale Sylvia dokáže odrazit i tříbodové střely. Ani nevím, kdy ses to naučila. Vím, že když jsi poprvé přišla do ligy, tak jsi to neuměla.

SF: Já vím, že ne. Cheryl mi dala zelenou, abych střílela, ale já to prostě odmítám. Držím se svého kopyta. Pod košem mi to jde, tak to dělám.

NC: Sylvia to neví, ale mluvily jsme o tom. Pracuje se na tom. Snažíme se ji přimět, aby letos střílela.

SF: Jsem stoprocentně pro tříbodovou hranici, takže si to nechci pokazit. V Chicagu jsem jednu dostala. Čtrnáct let, jedna na jednu. Nepokaz mi statistiky. [Smích]

NC: Není to ještě ani deset let, co jsem odešla ze střední, ale když jsem tam byla, neviděla jsem hráčky dělat takové pohyby jako dneska. Vezmi si takovou Arike [Ogunbowaleovou]. Při pohledu na ty její pohyby jsem si vždycky říkala: „Panebože, to je tak úžasné.“ Ale teď vidíš, že to na střední dělá skoro každá. Jsou neuvěřitelně schopné a ještě zdokonalují svoji hru — a to nemluvím jenom o fyzické zdatnosti.

SF: Myslím si, že teď začínáme tušit, jak může WNBA za pár let vypadat, přesně jak říká Phee. Vidím tu úroveň talentu holek ze střední, ale i jejich rychlost. Skáčou výš, pohybují se rychleji.

NC: Smeče! Každá dneska smečuje.

SF: Přesně! Na střední jsme smečovaly jenom já a Candace [Parkerová]. Ale během příštích pěti let budeme mít v lize určitě mnohem víc smečujících holek. Je to působivé! Napheesa po mně chce, abych smečovala každý zápas. Mě to ale moc vysiluje. Visí na mně tři holky a já občas ani nemám sílu vyskočit.

NC: Tak to dělej na začátku hry, když máš dost sil.

SF: Jsi sobecká. Vidíš, s čím se musím potýkat? Myslí jenom na sebe [smích]. Určitě je tu ale spousta talentovanějších a sportovně zdatnějších mladých žen, které budou v příštích pěti letech podávat neuvěřitelné výkony. Pochybuju, že 144 [míst na soupisce] bude stačit na všechny ty talenty, které sem přicházejí. Nemůžu se dočkat, až si sednu a budu se dívat, protože mě nikdo nevysmečuje.

SF: Doufám, že za deset let budeme mít alespoň deset dalších týmů. Potřebujeme víc týmů. Je tu tolik talentovaných holek a já chci, aby všechny zazářily.

NC: Myslím, že lidi moc nechápou, jak je to dlouhé. Tréninkový kemp WNBA začínáme v dubnu a v základní části sezóny pokračujeme minimálně do září. Pokud se účastníš play-off, pokračuješ až do října. Máš maximálně 10 dní volna, a to jenom v případě, že ti to jde. Dají ti 10 dní volna, než musíš být ve svém [zámořském] týmu, a pak sezóna trvá až do dubna příštího roku, kdy se může stát, že se opozdíš na tréninkový kemp WNBA, pokud tvůj mezinárodní tým ještě hraje. Za 365 dní tak nemáš ani tři týdny odpočinku. To je šílené. Myslím, že lidi nechápou, jak moc se naše těla rok co rok opotřebovávají.

SF: Souhlas, i po psychické stránce. Asi deset nebo jedenáct let jsem jela na autopilota a hrála celoročně. Až když jsem měla doma první přestávku (myslím, že jsem se mohla ukázat až po Vánocích) věděla jsem, že už se do zámoří nevrátím. Říkala jsem si: „Ani nápad.“ A tak jsem se rozhodla, že se vrátím. Myslím, že lidé nechápou, jaké oběti musíme přinášet.

SF: Tvoje hra musí rozhodně mluvit sama za sebe. Myslím, že když člověk vyhrává a získává pozornost, kterou potřebuje, dostává i skvělou příležitost, kdy může mluvit o věcech, které se dějí v naší komunitě, naší společnosti, našem městě.

NC: Všichni tě chtějí poslouchat, když vyhráváš, takže to je určitě důležitá součást. Hrajeme za svou zemi, takže si myslím, že by bylo opravdu dobré mluvit o tom, jak máme naši zemi rádi, i když není dokonalá, a že jsou věci, které chceme změnit. Myslím, že by to pro nás byla dobrá příležitost o těchto věcech mluvit.

NC: Naším cílem bylo nechat lidi nahlédnout do našich životů, protože jsme si uvědomily, že i když je to pro nás jen další den v práci, pro ostatní to může být zajímavé. Takže jsme vedly rozhovory o tom, jak vidíme ligu teď a jak je pro nás jako nováčky jiná ve srovnání s tím, co jsme viděly, když jsme vyrůstaly. Název odkazuje k pití čaje, takže se tam vždycky snažím dostat trochu drbů a zajímavostí ze zákulisí.

SF: Na mladé generaci si vážím toho, že se umí prodat a taky do věcí promluvit. Nedovolí ti říct o nich, že nejsou dost dobří. Dokážou říct dostatečně nahlas: „Podívejte, máme talent. Víme, že máme talent, takže vás donutíme, abyste nám věnovali pozornost.“

NC: Už to není jen „buď zticha a dribluj“. Myslím, že tomu hodně pomohly sociální sítě: Lidi můžou mluvit o tom, čemu věří. Viděli jsme, jaký rozdíl to udělalo loni v bublině — zejména když jsme se všichni spojili jako skupina. Dosáhli jsme fantastických věcí.

SF: Jsou příležitosti, jak se navzájem poznat. Ale jakmile se dostaneš do USA, začneš se strašně soustředit, protože nechcete být tím týmem, který zklame. Všichni se v podstatě uzamknou do sebe a soustředí se na to, jak vyhrát. Je tu určitý tlak, protože právě tehdy musíš podat nejlepší výkony. Když se sejdeme, všechny si myslíme to samé: Nejde o tebe, ale o tým a o získání zlaté medaile.

NC: V lize jsou v každém týmu hvězdné hráčky, o kterých víš, že udělají nejvíc košů a dokážou X, Y a Z. Když se dostaneš do týmu USA Basketball, opravdu není důležité, kdo je nejlepší hráčka, nebo jestli si myslíš, že se ti povedla střela. Jde o to: „Je tohle to nejlepší pro tým? Pomůže nám to jako týmu vyhrát?“ V USA tohle zkrátka víš a hráčky to opravdu dobře vnímají a vědí, že to není o nich. Sešly jsme se, abychom vyhrály zlatou medaili pro nás, pro USA, pro náš tým.

SF: Všechno. Je to zvláštní, protože když o tom teď přemýšlím, nikdy jsem si ani nepředstavovala, že bych byla součástí amerického nároďáku. Jen jsem věděla, že musím tvrdě pracovat, a když budu tvrdě pracovat, všechno se tak nějak vyřeší. Teď je to spíš o stoprocentním soustředění. Musím se položit do toho prostoru a pochopit, že to není žádná legrace a že na tom budu muset opravdu pracovat. Je pro mě výzva. Zisk téhle zlaté medaile by podle mě znamenal stejně hodně jako zisk té první.

NC: Jak řekla Syl, všechno. Tuhle světovou akci sleduju, co si pamatuju. Být v týmu je pro mě obrovská čest. Už se na to moc těším. Takže kdybychom vyhrály zlato, byl by to pro mě opravdu splněný sen. Bylo by to úžasné, takový obrovský cíl, po kterém jsem tolik toužila. Zlatá medaile by byla prostě neuvěřitelná.

SF: Třešnička na dortu.

NC: Třešnička na dortu.