Basket ve filmu: poznej nového tvůrce, který točí filmy o pařížském pouličním basketbalu

Basketbal je globální hra, ale streetball se hraje na veřejných hřištích celého světa podle místních pravidel. Začínající 23letý filmař Lamine Conté – přezdívaný Mister Pvris – se rozhodl zdokumentovat extravagantní herní styl svého rodného města Paříže. Lamine se svižně pohybuje po celé Paříži a natáčí spontánní utkání, kterých se účastní jako divák nebo přímo v pozici hráče. Jeho autentické a bezprostřední snímky zaznamenávají zvuky, energii a herní styl pařížského basketbalu a pěkně bez příkras vyobrazují podobu pouličního komunitního sportu.

Na hřišti Stalingrad v 19. městském obvodu si Lamine právě užívá přestávku mezi zápasy s nohama položenýma na lavičce. Náš rozhovor neustále přerušují hráči a kolemjdoucí, kteří se s ním chtějí pozdravit. A po chvíli je zase na odchodu, protože začíná nový zápas.

Ze začátku jsem se věnoval jenom fotbalu. Velká většina mých kamarádů na druhém stupni základky sice hrála basket, ale já jsem vždycky dával přednost fotbalu. Zdálo se mi totiž, že basket je jenom pro vyšší lidi a já jsem byl tehdy ještě prcek. Chytlo mě to až ve 14 letech a už mě to pak nepustilo. Jak jsem pozdě začínal, tak jsem se i pozdě dostal na špici. Přišel jsem do týmu jako poslední ze všech, a navíc mi strašně dlouho trvalo, než jsem chytil správný rytmus. Teprve v 16 letech se mi podařilo najít trenéra, který si na mě byl ochotný vsadit – pod svoje křídla si mě vzal bývalý basketbalový hráč a místní mentor Mohammed. Vzhledem k mému věku a malým dovednostem to nebylo jednoduché. Ale určitě vnímal, že ze mě vyzařuje nadšení a motivace. A během toho léta u mě nastal velký zlom. Podařilo se mi hodně se zlepšit, a tak jsem zkusil vycestovat do USA na letní tábor a zapojil jsem se do basketbalové asociace AAU.

Jsem spíš útočně laděný hráč. Baví mě všechno – střelba ze střední vzdálenosti, trojky, nájezdy na koš… Nejsem tolik zaměřený na obranu. Na hřišti do toho dávám všechno.

Chtěl jsem zdokumentovat soutěživost, která vládne na pařížských basketbalových hřištích. Všechno to začalo tím, že jsem nahrál video, ve kterém smečuju přes protihráče a pak si z něj utahuju, když se vracím na druhou stranu hřiště. Na Twitteru se z videa stal hit, a tím se doslova přes noc zrodil můj projekt. Nejsem žádný odborník na sociální média, ale musel jsem to všechno vytvořit během několika dnů – od loga přes název až po redakční volby. Rozhodl jsem se, že pokud to půjde, tak hráčům nasadím mikrofony, aby hra dostala větší náboj. Snažím se teď hrát s velkým nasazením, ale ještě důležitější je to, že se stejným nadšením se pokouším hru taky zdokumentovat. Při hře do toho vnáším spoustu energie a za postranní čarou na hráče hodně pokřikuju. Jestli jsem se něco doopravdy naučil, když jsem hrál basket v USA, tak to, že by se lidé při basketu měli bez ustání bavit.

To je velká zásluha Hamadouna Sidibého, kterému se podařilo vytvořit nejlepší pouliční turnaj světa. Na turnaj Quai 54 jsou pyšní basketbalisté z celého města. Má to vynikající úroveň, atmosféra je jako z jiného světa a všichni o tom vědí. Znám pořadatele turnaje a Hamadoune je bezva chlap, i když si myslí, že moje pravačka nestojí za nic. Prostě si otvírá pusu víc, než je nutné. Jednou budu na tomhle turnaji hrát i já. Perfektně to vystihuje ducha hry, jak to máme rádi tady v Paříži. Pokaždé z toho srší energie, je to zábava a diváci jsou úžasní.