Honba za adrenalinem: Leonora Manzanová žila život rychlým tempem, dokud neobjevila běh.

Běhání v Mexico City není nic pro slabší povahy. Zaprvé, jste v nehorázné nadmořské výšce 2 250 metrů nad mořem. Zadruhé, je tu vedro, smog, hustá doprava a kolem vás 22 miliónů lidí. Místní běžkyně Leonora Manzanová proto občas raději běhá po stezkách v jednom z nedalekých národních parků než po přeplněných ulicích města. Nejraději takhle před městem utíká do národního parku Nevado de Toluca, který leží na dávno vyhaslé sopce vzdálené tři hodiny jízdy od Mexico City. Tady poprvé objevila svou vášeň pro běhání. Leonora sem chodí běhat doteď, kdykoli se naskytne příležitost.

Jednoho jasného brzkého rána jsme se v bujné zeleni parku přidali k Leonoře na jednu z jejích tras a zeptali jsme se, jak jí v dospělosti běhání ovlivnilo život.

Když mi bylo 20, byla jsem na stipendiu na vysoké, takže jsem se musela snažit o dobré výsledky. Stres jsem zaháněla chozením na večírky a nadměrným pitím. Takový životní styl si na těle vybere svou daň. Prvním varováním byl žaludeční vřed, ale to jsem ještě ignorovala. Brzy poté jsem začala trpět extrémně bolestivou paralýzou obličeje. Obešla jsem spousty doktorů, než jsem objevila Juana Garcíu, který se věnuje akupunktuře. Řekl mi, že musím udělat změny ve svém životě a nabídnul mi, abych běhala s jeho týmem. Nejdřív jsem nad tím mávla rukou, ale pamatuju si, že jednoho dne, po sezení u něj, jsem mu řekla: „Něco ti dlužím.“ Za pár dní mi volal a povídal: „Víš jak jsi říkala, že mi něco dlužíš... ?“ Požádal mě, abych se dalšího dne přidala k němu a k jeho [běžeckému] týmu v parku Nevado de Toluca. Změnilo mi to život.

Běhání mě naučilo vážit si svých vztahů. Vím, že mám na svou rodinu jen omezené množství času, proto když jsme spolu, snažím se být opravdu přítomná. Pokud jsem se svými dětmi, neexistuje žádný telefon, žádný trénink, nic – soustředím se jen na ně. Tuhle disciplínu a radost z toho, že si umím užít přítomný okamžik, jsem se naučila při běhání. Na osobní notu, největším přínosem běhání je, že už nemusím nahánět adrenalin na večírcích a s alkoholem, protože jsem si našla jiný způsob, který nemá žádné negativní vedlejší účinky. A samozřejmě spojení s přírodou, které jsem navázala díky tréninkům, to je k nezaplacení.

Nemůžu říct, že by mi jedno vyhovovalo víc než druhé. Obě prostředí mají něco do sebe a jsou pro mě svým způsobem důležitá. Technicky vzato běh na přírodní stezce zvyšuje vytrvalost a sílu, ale stejně tak je dobré umět běhat na asfaltu, protože nakonec se většina závodů stejně běží v městském prostředí.

Na přírodních stezkách jsem zažila úžasné výhledy. Ale pamatuji si, že jsem jednou běžela v přírodní rezervaci Sierra Gorda ve státě Querétaro, podél řeky, která protéká mezi útesy. A ten zvuk byl ohromující. Říkala jsem si, „Co to je? Nemůžu uvěřit, že se mi to děje, že při běhání podél téhle řeky slyším její ozvěnu...“ Příroda je nádherná, ale stejně tak má své kouzlo, když během běhání sem a tam různými ulicemi poznáváš své město. Vidíš pouliční prodejce, jak si chystají své obchůdky a na cestě zpátky už je u nich čilo a lákají zákazníky, kteří závodí s časem, aby včas dorazili do kanceláří. Vidíš, jak se město každé ráno postupně probouzí k životu.

Jsou dny, kdy si říkáš, „Sakryš, dneska se mi opravdu nechce vstávat, ale dohodla jsem se s kamarády, že se sejdeme.“ A přísahám, že i když ti může utéct jakákoli jiná dohoda na světě, trénink ti nikdy neuteče. Když se domluvíte, že se sejdete v 6 ráno, je to posvátný slib, víc než jakýkoli pracovní závazek. Nemůžeš ostatní zklamat. Když běháš s někým dalším, sdílíš část sebe a svého života. Je to naprosto jedinečné, protože děláš něco, co miluješ, s lidmi, kteří to vnímají stejně. Občas si mezi sebou řeknete víc věcí než v rámci vlastní rodiny.