Žena mnoha profesí, která svoji identitu hledá skrze styl a je vždycky nekompromisně svá

„Žít život podle svých snů, jak to jen jde,“ odpovídá Lillian Ahenkan na otázku, co ji žene dopředu. Tahle 26letá rodačka ze Sydney, na sociálních sítích známá jako @FlexMami, si už hodně z těch snů splnila, včetně role televizní moderátorky, DJky, spisovatelky, podcasterky, podnikatelky a dalších. Lillian je ztělesněním kreativního jedince spousty profesí.

I když komunikuje s lidmi na různých platformách a dostává se do spousty různých prostředí, kam musí zvolit vhodný outfit, jediný názor ohledně stylu, kterým se řídí, je její vlastní. „Nejsem člověk, co intelektualizuje kreativitu. Všechno je intuitivní a pocitové,“ říká o svém stylu. Když si ale vybírá oblečení pro potenciální pracovní příležitost, připouští, že musí přemýšlet, kdo je její publikum. „Když vysílám online, můžu bez problému pracovat v krátkém tričku. Bylo by to ale vhodné pro schůzku v zasedací místnosti? Nejspíš ne. Možná bych si to tričko stejně vzala. Možná ne.“

Lillianin styl odráží její osobnost a je úzce spjatý se sebevyjádřením a horlivou individualitou, ale nezapomíná přitom na ghanské kořeny. Nedílnou součástí jejího stylu je její záliba v míchání zářivých barev a potisků. Lillian ale nebyla vždycky tak sebejistá. Povídali jsme si o její cestě, jak se naučila oslavovat svoje kulturní kořeny, jak našla svoji identitu a jak ignoruje očekávání, která jinak omezují její kreativitu a sebevědomí.

Nepřitahovaly. Když jsem byla na střední škole, byla jsem „scene“. Nosila jsem hodně černou a červenou barvu nebo kostkované vzory. Pak jsem si ale uvědomila, že být „scene“ nebo emo prostě není pro mě. Co se týče stylu, byla jsem hodně emo. Ale pocitově ne. (Když jsem na návštěvě u rodiny) v Ghaně, počítá se s tím, že se nosí barevné oblečení. Černá barva se nosí jenom na pohřeb. Takže jsem se cítila, že jdu proti proudu a vnitřně si osvojila jakýsi rasismus proti barevnému oblečení, protože jsem měla pocit, že mě to odlišuje a že nezapadnu. Zásadní vliv na to, že jsem začala zkoumat barvy a potisky, mělo, že jsem se plně ponořila do (ghanské) kultury, která si váží vlastního projevu jedince, ať má jakýkoliv socioekonomický status.

Naprosto. Šlo ale víc o to, vypadat adekvátně při každé příležitosti. Moje máma byla fascinována politikou toho, jak byt respektovaný občan. Nejdřív jsem si myslela, že je to kulturní záležitost. I když máma žije v Sydney už 30 let, není tak začleněná, jak by si člověk myslel. Říkávala mi, kolik holek v Ghaně by skočilo po šanci oblékat se, jak chtějí. Takže byla překvapená, že chci nosit jenom černou, když jsem mohla mít všechny tyhle skvělé věci, jako náušnice, čelenky a šátky.

Celou střední školu jsem nosila uniformu, takže jsem musela přemýšlet, co na sebem vlastně jenom jeden den v týdnu, když jsem šla v sobotu na večírek. Ve skrytu duše jsem byla opravdu natěšená, že jsem jako dospělá a vybírám si oblečení.

Po střední škole to pro mě bylo období velkých změn a učení. Zjišťovala jsem, kdo vlastně jsem a jak chci, aby mě vnímali ostatní. Ukázalo se to, když mi bylo kolem dvaceti a opravdu jsem dbala na to, abych nenosila džíny, tričko a tenisky, protože jsem měla za to, že si každý bude myslet, že jsem líná. Když jsem si později uvědomila, že je v pořádku oblékat se pohodlně, byl to skutečný moment sebeuvědomění. Všímám si, že když si někdo dává záležet na tom, jak se obléká, má to v západních kulturách opravdu specifické konotace. Takže jsem to vnímala jako jakousi bariéru. Když to vezmu kolem a kolem, nemyslím si, že mi to nějak pomáhá cítit se dobře, ale sledovat ty paralely mi vždycky přijde zajímavé.

Určitě dbám na to, aby vynikla moje ženskost. Hodně dlouhou dobu jsem si říkala: „Nechci se oblékat žensky, protože být ‚holčička‘ prostě není nic moc.“ Pak jsem se najednou rozhodla, že je mi to vlastně jedno a že mám ráda šaty i to, že mě lidi považují za pěknou a roztomilou. Stejně tak bych na sobě zítra mohla mít kostýmek a cítit se v něm skvěle. Jde mi o to, nosit, co chci a v čem se cítím dobře.

Svými slovy. Jsem velká zastánkyně konverzací o důležitých tématech, kdy sdílím svoje názory a motivuji ostatní, aby dělali to samé. V posledních letech jsem se taky začala opravdu zajímat o vylepšování domácnosti a trávím každou volnou chvíli výrobou vlastnoručních dekorací a investováním do prostoru, ve kterém se cítím úžasně. Vědomě se snažím pořizovat si nábytek a dekorace pro svůj prostor, které ve mně vzbuzují radost. Nesouhlasím se smýšlením, které stylizuje prostor tím nejlevnějším nebo běžnými věcmi, které jsou zrovna v kurzu. Upřednostňuju vzor, barvu, potisk a pohodí, které pro mě vytváří prostředí, ve kterém se cítím skvěle a do kterého se nadšeně vracím.

Nikdy. Chápu, proč by se tak někdo mohl cítit, ale – a narovinu říkám, je to tím, že jsem Vodnář – mě vždycky přitahovalo být unikátní a svá, zejména v prostředí, kde se ode mě očekává opak. Někdy se může stát, že se to obrátí proti mně a lidi mají negativní domněnky ohledně toho, co dokážu. Něco jako: „Hmm, když strávíš tolik času oblékáním, je jasné, že se nemůžeš úplně soustředit na svoji práci.“ Neustále zpochybňuji názory ohledně toho, že se má člověk oblékat určitým způsobem. Když mi někdo řekne, že bych neměla nosit tak barevné věci, často záměrně odpovím: „A proč ne?“ Když mám tu možnost být v určitém prostoru, proč nemůžu být taková, jaká jsem?