Ať už v ruce drží nůžky nebo jezdí na skateboardu, tyhle kamarádky se s námi podělí o svoje tréninky, které jsou klíčem k úspěchu.
Kultura
Mio Asakawaová a Masami Hosonová se dělí o postřehy ze svých kreativních snah – coby skateboarderky a majitelky salónu. Vysvětlí taky, že opakování je matkou moudrosti ve sportu i kreativitě.
„Kdo umí, mluví“ je série rozhovorů, kde vrstevníci ze světa sportu a umění probírají, jak se jim daří dosahovat vítězství na hřišti i v životě.
Je všeobecně známo, že důsledný trénink je klíčem k získání vyšší úrovně, když jde o sport, ale totéž platí i pro aktivity mimo kurt nebo hřiště. Je to sdílená příručka. Jako majitelka Vacancy Project, genderově neutrálního salonu v newyorské East Village, Masami Hosono, 32 let, ví, že inspirace mimo salon posiluje práci mezi jeho čtyřmi zdmi. „I když každý den stříhám klienty úplně stejně, pokaždé můžu objevit něco nového. Když tohle a támhleto udělám trochu jinak, může to vypadat líp,“ říká Masami. „Tento druh cvičení provádím nevědomky ve svojí hlavě.“
Pro Mio Asakawu, 28 let, technickou manažerku a milovnicí skateboardingu z Tokia, je pro získání sebevědomí a nových triků pro přistání trénink zcela zásadní. Než se Masami přestěhovala do New Yorku, setkaly se v malé sushi restauraci v tokijské čtvrti Nakameguro, aby si společně daly oběd. Navzdory různým profesím Masami a Mio chápou, že právě hodiny nadšeného tréninku zvyšují jejich dovednosti a schopnosti. Zároveň jim pomáhají čelit sexismu.
V tomhle rozhovoru ze série „Kdo umí, mluví“ se Masami a Mio spojily a prozradí, jak důležitá je praxe, zlepšování svých dovedností a perspektivy, nejen té svojí, ale i společnosti.
Mio: Začala jsi pracovat v průmyslu krásy, když jsi ještě žila v Japonsku. Zajímalo by mě, co pro tebe vlasy vlastně znamenají?
Masami: Pro mě jsou vlasy nástrojem komunikace. To se nezměnilo ani poté, co jsem přišla do New Yorku. Hlavně proto, že jsem na začátku neuměla moc dobře anglicky. Své přátele jsem si získala během stříhání vlasů a focení. Jejich fotky jsem pak zveřejňovala na svých sociálních sítích.
Mio: Co tě přimělo začít s Vacancy Project?
Masami: Když jsem si v kadeřnictví v Tokiu a New Yorku odpracovala 14 let, začala být moje vize toho, co bych chtěla dělat, mnohem jasnější. Začala jsem přemýšlet o svém vlastním konceptu salónu. Chtěla jsem si otevřít hřiště/kadeřnictví, kde bychom si mohli pohrát s konceptem diverzity, zábavy a přijetí – se všemi novinkami, které jsem si osvojila jako imigrantka, když jsem se přestěhovala z Japonska do New Yorku. V té době tam podle mě nebylo mnoho genderově neutrálních kadeřnických salonů, a tak jsem se rozhodla nepodsouvat svým klientům genderově založené styly. Věřím, že by se vlasy měly stříhat na přání zákazníka. Salon navíc jednou měsíčně věnuje část svých výdělků LGBTQ centru.
„Mým cílem není vytvořit kopii účesu, který zákazník přinese na fotce. Vytvářím originální styl a zvážím, co by se k zákazníkovi opravdu hodilo. Abych to dokázala, musím na sobě neustále pracovat.“
Masami
Mio: Jak procvičuješ svoji kreativitu k tvorbě účesů?
Masami:Pracuji na tom, abych byla otevřená novým kulturám a rozšiřuji své znalosti, abych vytvořila účesy, které budou vyhovovat mým zákazníkům. Mým cílem není vytvořit kopii účesu, který zákazník přinese na fotce. Vytvářím originální styl a zvážím, co by se k zákazníkovi opravdu hodilo. Abych to dokázala, musím na sobě neustále pracovat. Když klient nemá jasnou představu o tom, jaký účes by vlastně chtěl, pak přemýšlím o tom, jakou hudbu rád poslouchá nebo jakou práci vykonává. Kdybych neměla znalosti o umění a hudbě, jaké mám, nedokázala bych jim vymyslet účes, ani kdyby s sebou přinesli inspiraci. I když bychom se bavili jen o rokenrolu, existuje tolik různých stylů. Pokud zákazník miluje London New Wave punk ze 70. let, musím o tomto konkrétním žánru něco vědět, abych účes mohla vytvořit. Ráda se učím o nových odvětvích v umění a kultuře. Když pracuji s klienty, chci, aby věděli, že jim Masami rozumí.
Mio: Aktivně se svými instagramovými fanoušky z Japonska sdílíš, co se děje v newyorské LGBTQ komunitě. Máš pocit, že je to součástí tvojí tvůrčí stránky?
Masami: Ano, mám. Když jsem se poprvé přestěhovala do New Yorku a viděla tu rozmanitost města, pocítila jsem obrovský pocit úlevy, jako by mě někdo spasil. Japonsko je konzervativní a lidem LGBTQ komunity se tam nežije snadno. Spousta lidí svoji sexualitu skrývá a někteří vyjadřují svoje nevědomé předsudky různými diskriminačními poznámkami. Tím, že se dělím o svoje pozitivní zkušenosti z New Yorku, chci ukázat, že není nic špatného na tom, být LGBTQ.
Co tě mimochodem přimělo začít jezdit na skateboardu? Skateboarding mají lidé většinou spojený s klukama.
Mio: O skateboarding jsem se zajímala už dlouho, ale vždycky jsem měla pocit, že to není pro holky. A když jsem pak viděla, že některé dívky na Instagramu zveřejňují videa, jak jezdí na skejtu, napsala jsem jim a ony mě vzaly s sebou do skate parku. Na skateboarding už nekoukám z hlediska pohlaví, ale přesto chci, aby společnost věděla, že i holky můžou jezdit na skejtu. Proto sdílím svoje videa na Instagramu, a to nejen videa se mnou, ale i ostatních holek, se kterými jezdím. Lidé tak uvidí, že na skejtu jezdí spousta žen. Už je to skoro rok a půl, co jsem začala. Holky mezi sebou mají pevné pouto a jsou k sobě velmi přátelské.
„Trénink a trávení času s přáteli prohlubují náš vztah. To mi dává motivaci říct: „Jdeme trénovat, jdeme si zajezdit na skejtu.“
Mio
Masami: Kdy pociťuješ, že se vyplatí trénovat?
Mio: Cvičení je základním prvkem skateboardingu. Nedávno jsem přišla na to, jak provést kickflip, a chtělo to asi tak milion pokusů, než se mi povedl. Skateboarding je velmi těžký, takže když se konečně něco povede, mám toho vážně radost. To hlavní, čeho si vážím, je moje komunita. Trénink a trávení času s přáteli prohlubují náš vztah. To mi dává motivaci říct: „Jdeme trénovat, jdeme si zajezdit na skejtu.“ Někdy si zajdu zajezdit i sama, ale častěji chodím s přáteli.
Masami: Slyšela jsem, že hodně lidí chodí skejtovat do parku Komazawa v Tokiu. Chodíš tam taky?
Mio: Jasně! Všechny skejtařky jsou propojené, takže je velmi pravděpodobné, že uvidím někoho, koho znám. Vždycky si tam můžu s někým zajezdit, takže mám i pocit bezpečí.
Masami: Jako někdo, kdo žije v Japonsku, máš pocit, že se změnil pohled společnosti na skateboarding?
Mio: Vzhledem k tomu, že se z něho stal olympijský sport, mám pocit, že názor, že „skateboarding se rovná zlu“, se postupně vytratil. Máme skejtařku jménem Aori Nishimura, která je naprostá špička. Je to atletka, olympionička a hlavně žena, takže podle mě pomohla změnit celkový pohled na skateboarding. I přesto je Komazawa v současné době jediným parkem v Tokiu, kde se neplatí vstupné. Nebylo snadné naprojektovat skate park na takovém místě, takže jsem vděčná všem, kteří se o to zasloužili. Zároveň ale nesmíme jezdit v ulicích, protože se hned objeví policie, takže ještě budeme muset ujít dlouhou cestu, než se ze skateboardingu v Tokiu stane stejný hit jako v New Yorku.
Text: Momoko Ikeda
Video: Travis Wood
Napsáno: listopad 2020