Tváří v tvář: Jordin Canadaová × Jrue Holiday
Sportovci*
Basketbalisté, kteří se narodili v Los Angeles, se ohlížejí za životem v experimentální bublině a jejich zapojením k hnutí za sociální spravedlnost.
„Tváří v tvář“ je série improvizovaných rozhovorů mezi elitními sportovci Nike.
V květnu 2020 se uprostřed koronavirové epidemie na Floridě sešli hráči NBA a WNBA, aby žili a hráli basketbal v „bublině“ – karanténní zóně, ve které se dalo dál hrát relativně v bezpečí před šířením covidu-19. Náhodou se většina hráčů do bubliny dostala právě v období intenzivních rasových nepokojů a bouřlivých protestů za sociální spravedlnost ve Spojených státech. Autor a editor Massaër Ndiaye mluvil se dvěma hráči původem z LA: Jruem Holidayem z Milwaukee Bucks s 11 lety zkušeností, který je považován za jednoho z nejlepších obránců na světě, a Jordin Canadaovou ze Seattle Storm, jednou z nejzajímavějších nových tvářích WNBA, která právě získala svůj druhý titul ve třech náročných sezónách. Oba se sešli, aby zavzpomínali na neskutečný poslední rok v bublině a promluvili o svém politickém prozření a tom, jak jim čas strávený mimo domov pomohl utvářet pohled na svět, jehož jsou součástí.
Oba jste vyrostli v LA. Byli jste tam během protestů v poslední době? Jak jste se dívali na reakci města během těch událostí?
Jrue: Byl jsem hrdý na město a lidi, kteří bojují za to, v co věří. Na lidi, kteří bojují za naši kulturu, za to být černoch. Na žádný z těch protestů jsem nešel, protože moje žena byla těhotná a pořád je tu pandemie, ale neměl jsem z toho radost. Chtěl jsem tam jít, reprezentovat a být toho součástí. Jen vidět lidi, jak si za něčím stojí, ukazují sílu kvůli něčemu, v co věří, je pro mě čest. A hrozně rád bych tam šel a protestoval s nimi.
Jordin: Já jsem na jeden protest v Hollywoodu šla. Bylo to v jednu z nejhorších chvil, protože pandemie se v LA zhoršovala. Bylo to těžké, protože jsem chtěla být v bezpečí a opatrná, ale současně jsem byla velmi hrdá, když jsem všechny viděla, jak vyšli ven, aby ukázali svou podporu nejen černochům, ale také zemi. Jsme teď v klíčové době a vidět všechny, jak se sešli, aby protestovali za něco, co je opravdu důležité pro lidská práva, pro životy černochů, bylo pro mě opravdu něco skvělého. Tolik lidí vyšlo do ulic, aby požadovali změnu. Jsem ráda, že jsem byla na své první demonstraci v životě. Bylo to něco.
„Předtím jsem nebyla politicky aktivní ani společensky uvědomělá. Nemluvila jsem o mnoha věcech, které se děly. Po letošku se mi zdá, že je mojí povinností s tím něco dělat, a nejenom sedět a být zticha.“
Jrue Holiday
Oba jste se letos zúčastnili bubliny NBA, což byl velký experiment, jak by se dal sport provozovat během pandemie. Jak jste se o ní poprvé dozvěděli? Co jste si o tom poprvé pomysleli?
Jrue: Určitě jsem pochyboval, že by to mohlo fungovat. Často slyšíte lidi, jak předpovídají, že se něco stane, a pak se to nerealizuje. Takže moct se vážně bubliny zúčastnit, jako v úplné izolaci, je úspěch. Cítil jsem se tam v bezpečí. Každý den nás testovali. Dělali jsme aktivity a takové věci. Ale hlavně to byl zážitek, kterým si musíte projít, a musíte věřit, že to bude fungovat. Někdy je to těžké, když nemáte věci pod kontrolou a musíte to svěřit jiným lidem. Co se mě týče, NBA udělala skvělou práci.
Jordin: Měli jsme velké obavy ohledně bezpečnosti, protokolů a zásad, a jak to bude fungovat, i když jsme nevěděli, co očekávat.
Jak jste se vyrovnali s úplnou izolací od vnějšího světa?
Jrue: Když jsme tam přijeli – a už jsem v lize 11 let, takže jsem měl volnost 11 let a dostat se do téhle bubliny na dva měsíce… bylo to zvláštní mít ta omezení. Ale byl tu cíl, kterého jsme chtěli všichni dosáhnout. Nechtěli jsme to pokazit, takže jsme si na ten režim a disciplínu zvykli. Nejdřív jsem si myslel, že to bude hrozné, ale nebylo to tak špatné.
Jordin: Bylo to něco, na co jsme si museli zvyknout, jako být v zahraničí a prvních několik týdnů v izolaci. Museli jsme být ve svých pokojích, nemohli jsme být se spoluhráči, kromě tréninku a týmových setkání. Nemohli jsme se setkávat s ostatními týmy. Ale jak se věci začaly měnit, zlepšilo se to. Nakonec to trochu uvolnili a mohli jsme se stýkat se spoluhráči i ostatními týmy.
Většinu času jsme se museli zabavit ve vlastních pokojích. Jak jste řekl, byli jsme na takový typ situace připraveni. Ale samozřejmě to bylo těžké, občas přišla velká mentální únava, jen proto že jste v bublině sami a nikdo vás nemůže navštívit a být s vámi. Mentálně mě to připravilo, abych byla silnější, abych se soustředila a udržovala si ten způsob myšlení, abych nezapomněla, že jsem tu kvůli basketu. Takže to byl jenom basketbal. Akorát jsem celou dobu sledovala Netflix, sledovala jsem filmy, to bylo prakticky jediné, co jsem mohla dělat.
Bylo na úrovni a intenzitě hry v bublině něco zvláštního?
Jrue: Úroveň hry tam byla. Myslím si, že každý tým věděl, že je tam z jednoho důvodu: vyhrát. Rozdíl byl, že když hrajete doma, máte za sebou diváky, kteří vám obvykle pomůžou, když potřebujete podpořit, nebo vám dodají energii a soupeřův tým cítí ten řev, hrozbu, nebo co to je. Byla to tichá hala. Vzpomínám si první zápas, hráli jsme proti týmu Jazz a vedli jsme o 20 bodů. Do konce zápasu zbývaly dvě minuty, odehráli jsme dva body, ale nevypadalo to tak, bylo vidět, že tam nejsou diváci, ta energie se nezměnila. To byla věc, na kterou jsem si musel zvyknout. Když jste před lidmi, i když je to v hale soupeře, je to váš tým proti světu, a tady jste ten pocit prostě neměli. To, že tam nejsou diváci, mě nejdřív trochu rozhodilo.
Jordin: Souhlasím. Hrát bez diváků bylo jiné. Bylo tam super ticho. Vzpomínám si na náš první zápas proti New Yorku – někdo střílel volný hod a bylo tam prostě úplně ticho. Byli jsme zvyklí na tu energii a nabudit jsme se museli sami v týmu. Při každém zápase musela ta energie přijít od nás a od nikoho jiného. A úroveň hry byla taky vysoká, protože jste neměli výhodu domácí palubovky. Každý tam mohl prostě přijít a hrát volně jako na otevřené palubovce. Byla tam velká zábava a soutěživost. Týmy se navzájem nečekaně porážely, protože tam nebyli žádní domácí fanoušci. Byla to velká zábava.
„Chcete udělat všechno, co dokážete, abyste zajistili, že budoucnost bude pro černochy o mnoho lepší.“
Jordin Canadaová
Ve chvíli, kdy se rozhodlo, že obě ligy budou hrát v bublinách, se basketbal stal největším jevištěm sociální spravedlnosti. Jak se o tom hráči bavili? Jak jste rozhodli, jestli budete klečet? Nebo co budete mít na dresech?
Jordin: Než jsme se rozhodli, že sezóna vážně bude, věděli jsme, že se na prvním místě musíme zúčastnit kampaně „Say Her Name“. Pokud jde o klečení, záleželo to na každém týmu. Vím, že my ze [Seattle Storm] jsme nechtěli být na hřišti, když hrála hymna. Takže vždycky když hrála hymna, šli jsme zpátky do šatny a před rozskokem jsme se vrátili. Celou sezónu jsme mluvili o tom, jak bychom mohli pomoct svým hlasem, aby šli lidi volit. Chtěli jsme taky, aby lidi věděli, co se v zemi děje, a bojovali jsme za černošku, která byla obětí policejní surovosti.
Jrue: Diskuze mezi týmy a hráči je důležitá. Klečeli jsme, protože jsme měli pocit, že je to známka jednoty. Oba týmy se proto rozhodly. Chtěli jsme být jednotní ve všem, co děláme, a chtěli jsme tu být i pro ty, kdo stáli, a nechtěli si kleknout. Nebyli jsme na ně naštvaní nebo něco. Bylo to jenom o tom být jednotní a v takových situacích jsem se vrátil, abych hrál, protože je to něco většího než basketbal. Je to o všech těch lidech, které jsme viděli podlehnout jinému člověku. Jen mít možnost to reprezentovat a udržovat diskuzi živou, dát lidem vědět, že naše kultura toho dělá pro svět hodně a že to budeme dělat i dál.
Jrue, vaše matka [Toya Holidayová, Arizona State Sun Devils] byla basketbalová hvězda. Vaše žena [Lauren Holidayová, reprezentace USA] je budoucí legenda fotbalu. Co vás naučily, co jste si odnesl do bubliny?
Jrue: Upřímně, naučily mě odolnosti. Jako to, o čem jste mluvil – náš život v bublině byl úplně jiný. To jsem se vždycky učil, hlavně od své matky, která byla součástí první ženské ligy, kterou zrušili. A pro ni to znamenalo buď jít do ciziny, nebo jít začít učit, což udělala. Musela dělat významná rozhodnutí a za něco bojovat. To platí i pro moji ženu – ve fotbale nedostávají tolik peněz jako muži.
Tady taky, moje žena vůbec neprohrála, skoro. Jenom v roce 2011, kdy skončila druhá na mistrovství světa. Má dvě olympijské zlaté medaile a zlatou medaili z mistrovství světa v roce 2015. Je to legenda. Takže to, že se ženám nedostává takového uznání, je pro ně bolestivé. Stejně jako pro moji rodinu i moji sestru, která hrála s vámi. A pokud někdo říká, že ten talent nebo dovednosti se nedá srovnat, pak víte, že to opravdu nesledují. Ženy hrají s větším nasazením než muži a jejich dovednosti jsou špičkové. Pracujete s výrazně větším nasazením než většina mužů, které znám, bez fňukání a brečení, a hrajete se zápalem. To je něco, co jsem pochopil při sledování svojí ženy a naučil od své matky. Jak tvrdé a odolné můžou být. Vždycky musely bojovat, vždycky se musely prosadit.
„Vím, že demonstrace pomáhají, ale chtěl jsem udělat víc.“
Jrue Holiday
Byli jste před letoškem politický aktivní nebo společensky uvědomělí?
Jordin: Předtím jsem nebyla politicky aktivní ani společensky uvědomělá. Nemluvila jsem o mnoha věcech, které se děly. Po letošku se mi zdá, že je mojí povinností s tím něco dělat, a nejenom sedět a být zticha.
Jrue: Řekl jsem to už několikrát, ale na diskriminaci si zvyknete a máte pocit, že když to někomu řeknete, bude si myslet, že děláte zbytečný rozruch nebo že to není tak vážné jako ve skutečnosti. Být černoch může být v některých situacích děsivé. Jednání s policajty, chození do obchodů, cokoliv. Vybudujete si vůči tomu odolnost. Ale v tuhle chvíli je taky mojí povinností promluvit. A když mi to bylo dřív nepříjemné, už mi to teď nevadí, protože to není jen kvůli mně, ale kvůli mnoha dalším lidem. Je to kvůli lidem, kteří to udělali předtím. Je to kvůli mojí čtyřleté dceři a mému novorozenému synovi. Je to kvůli mnoha dalším lidem.
Jrue, svůj plat z NBA bubliny jste věnoval do fondu sociální spravedlnosti, který podporuje hnutí Black Lives Matter v LA, Indianapolis a New Orleans. Co vás k tomu vedlo?
Jrue: Upřímně, měl jsem problém do bubliny jít. Všechno v našem světě se ze společenského pohledu rozpadalo a měl jsem pocit, že nedělám dost. A nevěděl jsem, co dělat, nevěděl jsem, jak pomoct. Vím, že demonstrace pomáhají, ale chtěl jsem udělat víc. Seděl jsem v posteli se ženou a probírali jsme to. Přemýšlel jsem o věcech, které bychom mohli udělat. A žena mi navrhla, abychom věnovali zbytek mého platu naší kultuře, naší komunitě. A přesně, jak to řekla, mi to docvaklo a spadl mi velký kámen ze srdce. Je to perfektní nápad, protože, ať o tom jakkoliv mluvíme, peníze jsou velký problém, pokud jde o rozdíly mezi bělochy a černochy a bohatými a chudými. Bůh mě dostatečně obdařil, abych mohl dělat tenhle sport dlouhou dobu a abych taky něco vydělal. A vzít s sebou si je nemůžu. Existuje spousta lidí, kteří potřebují pomoc. A myslím, že finančně můžu pomoct. Kdybych se to nerozhodl takhle udělat, do bubliny bych nešel.
Bylo to pro vás rozhodnutí buď a nebo?
Jrue: Měl jsem pocit, že musí být důvod, abych opustil svoji ženu v pátém měsíci a tři měsíce strávil v bublině. Zdálo se mi, jako bych je nechával na ostrově. Náš svět se hroutil a potřeboval jsem něco, co mě bude nejenom motivovat, ale taky pomůže našim lidem, kteří to v současné chvíli potřebují.
Na mladé černochy je teď velký tlak – hlavně na černošské sportovce – aby promluvili. Máte pocit, že máte povinnost mluvit o otázkách sociální spravedlnosti?
Jrue: Něco z toho je jenom sdělování svých zkušeností ostatním, mít možnost se na ty zkušenosti napojit, což je obrovsky důležité. Zdá se mi, že je to dnes významnou součástí sociálních sítí. Ať už jde o sociální nespravedlnost, nebo duševní zdraví, někdy nepoznáte, když si hráč NBA nebo hráčka WNBA něčím prochází, protože jsme tak zapálení do svojí sezóny. Ale jsme lidi stejně jako oni. Bojujeme se stejnými věcmi jako oni. Chci promluvit a mít možnost se spojit s dalšími lidmi a pak si uvědomit, že mají stejné problémy, což nás sbližuje.
Jordin: Vidím, jak moje generace vnímá, co se děje, a chce se zasazovat o sociální spravedlnost a uvědomuju si, že se jako sportovkyně setkávám se stejnými problémy. Jsem taky lidská bytost. Mám city, taky si procházím spoustou věcí, ale vidět, že lidi za námi i dalšími sportovci stojí, je úžasné. Protože to není jen o nás, je to o budoucnosti. Chcete udělat všechno, co dokážete, abyste zajistili, že budoucnost bude pro černochy o mnoho lepší.
Jakými způsoby si myslíte, že se může basketbal změnit, aby lépe odrážel politické názory hráčů nebo jejich úsilí o sociální spravedlnost?
Jrue: Vím, že NBA a WNBA daly hráčům větší kontrolu nad tím, co chtějí, aby liga ukazovala. To je jedna věc, u které bych chtěl, aby pokračovala. Myslím, že budeme tímhle způsobem inovovat. Vím, že je to čím dál víc liga hráčů. Myslím, že je hodně důležité, že za námi liga stojí, když se ozveme.
Jordin: Myslím, že to znamená dál využívat náš hlas a hledat způsoby, jak dostat prostředky k lidem, kteří nemají prostředky, které by normálně měli. Bojujeme za něco většího, než jsme my, a potřebujeme, aby liga stála za námi.
Text: Massaër Ndiaye
Ilustrace: Richard Chance
Napsáno: říjen 2020