Zranění změnilo profi golfistovi život. On však díky tomu zjistil, jaká síla se v takové ztrátě může skrývat

Každý, kdo někdy hrál golf, ti potvrdí, že to je nepředvídatelný sport. Lehký závan větru na poslední chvíli změní směr míčku. Špatný odraz odhodí míček do křoví. Jedna jediná větvička změní trajektorii míčku přesně tak, že skončí na kraji greenu. Prokletí doprovázené tvými vlastními nadávkami, když se míček pomalu ale jistě kutálí do jezírka. Golf všemi možnými způsoby připomíná vrtkavou povahu života. Carlos Brown, golfový trenér z texaského Dallasu ověnčený několika cenami, ví o nepředvídatelnosti golfu všechno. Dnes stojí na deváté jamce, kde kdysi stál jako profesionál, odborně čte green a velice si váží toho, že tu vůbec může stát.

Během jedné lekce v roce 2016 vystupoval Carlos z golfového vozítka, šlápl na hlavici ostřikovače a vyvrtnul si kotník. Nemělo to být nic vážného, ale do nohy se mu dostala infekce a skončil na pohotovosti. Když se probral po operaci, měl levou nohu od kolene amputovanou.

Jako černý trenér převážně bílého sportu patřil Carlos vždycky k menšině. Jako černý profi golfista s amputovanou nohou ještě víc. „Reprezentuju větší skupinu lidí, než jsem já sám. Vlastně dvě skupiny,“ vysvětluje Carlos. „Nemůžu dělat věci jen na oko. A nemůžu ostatní podvádět.“ Přes to všechno byl odhodlaný najít si své místo na slunci.

Po amputaci bylo všechno nepředstavitelně náročnější. Oblíknout se. Dojít k odpališti. Ohnout se pro míček po puttu. Carlose ale ani na chvíli nenapadlo, že by se k trénování golfu nevrátil. Místo toho celý tenhle proces vnímal jako určitou katarzi. „Věděl jsem, že zase budu hrát. Věděl jsem, že budu učit.“ Pak dodává: „Nevěděl jsem ale, že cestou zpátky zároveň projdu proměnou.“ Jak se Carlos postupně uzdravoval, musel se znovu učit věci, které už kdysi bez problémů zvládal. Své zranění začal vnímat jako šanci, jak vidět svět optimisticky a s uznáním, ne negativně a s lítostí. „Říkal jsem si, chlape, fakt jsem rád, že jsem tady. Miluju to, co dělám. Jsem rád, že jsem golfový profesionál, miluju golf.“

Zpátky na greenu Carlos hodnotí metr a půl dlouhý putt na par. Díky protéze, kterou pro golfisty vyvinul další golfista, dokáže trávník nejen číst, ale i cítit. „Někdy cítím, že jsem částečně mimo. I když je to nepatrný pocit, vím o něm. To mi opravdu pomáhá.“ Tenhle komentář odpovídá jeho novému pohledu na život: kde by ostatní viděli porážku, Carlos vidí zisk. Stojí nad puttem, dokonale ťukne do míčku a sleduje, jak jemně padá do jamky.

Carlos věří, že život je stejně neovladatelný jako golfové hřiště. „Musíš ovládat jen to, co je ovladatelné.“ K téhle zásadě se často vrací. Možná ze sebe nikdy nechtěl pro nikoho dělat záblesk naděje. Ale když už se stalo něco, co nemohl ovládnout, musel se rychle přizpůsobit nové realitě. Svou schopnost to udělat připisuje víře, podle něj ho držela při zemi a díky ní se rychle zorientoval v nových podmínkách. Je také vděčný za lidi, kteří ho podporovali, kteří stáli při něm, když se probral po operaci. Jak říká, sám by rád poskytoval takovou oporu ostatním, kteří procházejí stejnou situací. „Když mě uvidí dítě s amputovanou končetinou, možná si řekne ‚ty jo, taky jednou můžu hrát golf jako profík.‘“

Ve videu nahoře sdílí Carlos svůj příběh a vysvětluje, jak překonal psychické, ale i fyzické překážky, a jak díky tomu získal nový pohled na život a na hru, kterou miluje.