Hora, která stvořila ACG

K2 byla slavná už v roce 1978. Hora smrti. Jejích 8611 metrů je o 237 míň než Everest, ale o výšce to nikdy nebylo. K2 je strmější, techničtější a s náročnějším sestupem. Naprosto nic vám neodpustí. Pěkné počasí je vzácné. Živlům napospas jste prostě pořád. Chyby se rychle násobí. Až do konce sedmdesátých let platila drsná realita, že se nevrátil zhruba jeden ze čtyř horolezců, kteří se pokusili na horu vylézt.

Do roku 1978 byla K2 dobyta jen dvakrát. Obě výpravy používali kyslíkové masky. Nikdo nebyl tak šílený, aby se nahoru vydal bez kyslíku. Jenže to přesně byl plán.

Americká výprava se chtěla pokusit o něco, co mnozí tehdy považovali za nemožné: vylézt na K2 bez kyslíku. V době, kdy se kyslík nad 8000 metrů považoval za naprosto nezbytně nutný, nebyla výprava bez něj jen odvážná – byla spíš šílená.

Jediné, čeho bylo ještě méně než kyslíku, byly další zdroje.

Vedoucí výpravy Jim Whittaker a jeho manželka Dianne Roberts, která byla shodou okolností taky velice talentovaná fotografka, kontaktovali kde koho. Volali do nejrůznějších firem a nabízeli jednoduchý recept: důkazy. Pokud jim sponzor pomůže, vybavení jeho značky vyfotí přímo na hoře.

Nike byla tehdy pořád ještě mladá společnost – rostla, ale nebyla nijak bohatá. Nemohla tak moc přispět finančně, ale dokázala poskytnout přesvědčení a svoje výrobky. Každý člen výpravy, včetně horolezců Johna Roskelleyho a Ricka Ridgewaye, dostal pár těch nejlepších běžeckých bot: Nike LDV. Tehdy nikdo nevěděl, že zrovna tyhle boty popostrčí historii celého horolezectví, natož že zažehnou úplně nový způsob přemýšlení o vybavení pro outdoor.

Vrchol měl přijít později. Nejdřív tu byla cesta k hoře.

Do základního tábora se muselo projít skoro 210 km těžkého terénu – kamenná drť, ledovce, nestabilní suťoviska a dlouhé úseky bez jakékoli stezky. To nebyl nějaký zahřívací kopeček. Zkouška výdrže, odhodlání a citu pro divočinu začala ještě daleko před stěnou.

Díky Nike měla výprava z roku 1978 v batohu něco jiného. Klasické těžké kožené „pohory“ odmítla a vyrazila vlastním stylem. Celý trek do základního tábora absolvovala v modelu LDV.

Původně byl navržený na běhání, ale LDV, celým názvem Long Distance Vector, představoval další vývojový stupeň vaflové podrážky od Billa Bowermana z Nike, poprvé představené na teniskách Waffle Trainer z roku 1974. Inovace ale sahaly mnohem dál. Rovné kopyto mělo původně přinášet vyšší stabilitu a kontrolu nad pohybem, ale ukázalo se taky jako skvělý základ pro ten nejtěžší terén na světě.

Díky Nike měla výprava z roku 1978 v batohu něco jiného. Klasické těžké kožené „pohory“ mnoho členů týmu odmítlo a vyrazilo vlastním stylem. Celý trek do základního tábora absolvovali v modelu LDV.

Původně byl navržený na běhání, ale LDV, celým názvem Long Distance Vector, představoval další vývojový stupeň vaflové podrážky od Billa Bowermana z Nike, poprvé představené na teniskách Waffle Trainer z roku 1974. Inovace ale sahaly mnohem dál. Rovné kopyto mělo původně přinášet vyšší stabilitu a kontrolu nad pohybem, ale ukázalo se taky jako skvělý základ pro ten nejtěžší terén na světě.

Na nástupu pod K2 byly výhody LDV doslova hmatatelné. Většina horolezců té doby vyrážela do hor v něčem, co historik Rick Lower z Nike Running popisuje jako „obouvatelné cihly“ – nekompromisní těžké boty s tvrdou podrážkou a minimální nebo žádnou mezipodešví. LDV znamenal něco úplně jiného. Byl skoro o polovinu lehčí než tradiční vysokohorské boty a přitom nabízel stejnou, jestli ne lepší trakci. Každý krok stál najednou o řád míň energie. Bill Bowerman vždycky věřil, že hmotnost se se vzdáleností nasčítává, proto lehká konstrukce
znamenala menší námahu, méně spálených kalorií a vyšší efektivitu na dlouhé vzdálenosti. Vaflová podrážka zaváděla úroveň plynulého pohybu, na kterou nebyl tehdy na horách nikdo zvyklý. Model LDV umožnil účastníkům výpravy efektivně překonávat náročný terén, aniž by krok za krokem ztrácely energii jako v klasických botách, ať už šlo o skákání z kamene na kámen, nebo při nejisté chůzi v suťovisku.

„Proto jsme je nosily na cestě tam i zpátky,“ tvrdil později Rick Ridgeway.

„Byly prostě flexibilnější a pohodlnější. Mohli jste skákat z kamene na kámen. Byly prodyšnější. Podle mě byly prostě funkčně lepší než tradiční vysokohorské boty.“

Když tým dorazil do základního tábora, měly toho LDV dost. Jenže horolezci získali něco mnohem cennějšího: sílu na to, co mělo přijít dál.  Čekalo je totiž skoro deset týdnů boje o přežití.

Kvůli bouřím se nemohli pohnout. Trasy mizely pod lavinami. Společně s nadmořskou výškou rostla i únava a napětí.

Plán se dařilo naplňovat jen silou týmového ducha. Někdo nesl extra těžký náklad, další obětovali vlastní šance, aby se na vrchol dostali jiní. Úspěch nezávisel na individuální síle, ale na kolektivním přesvědčení.

Po 68 dnech na hoře a pěti dnech v zóně smrti bez kyslíkové masky dorazily Jim Wickwire a Louis Reichardt jako první na vrchol. Den na to tam jako první úplně bez kyslíku vystoupali Roskelley a Ridgeway.

Zejména díky týmové spolupráci to nakonec přežil každý člen týmu.

Na nástupu pod K2 byly výhody LDV doslova hmatatelné. Většina horolezců té doby vyrážela do hor v něčem, co historik Rick Lower z Nike Running popisuje jako „obouvatelné cihly“ – nekompromisní těžké boty s tvrdou podrážkou a minimální nebo žádnou mezipodešví. LDV znamenal něco úplně jiného. Byl skoro o polovinu lehčí než tradiční vysokohorské boty a přitom nabízel stejnou, jestli ne lepší trakci. Každý krok stál najednou o řád míň energie. Bill Bowerman vždycky věřil, že hmotnost se se vzdáleností nasčítává, proto lehká konstrukce znamenala menší námahu, méně spálených kalorií a vyšší efektivitu na dlouhé vzdálenosti. Vaflová podrážka zaváděla úroveň plynulého pohybu, na kterou nebyl tehdy na horách nikdo zvyklý. Model LDV umožnil účastníkům výpravy efektivně překonávat náročný terén, aniž by krok za krokem ztrácely energii jako v klasických botách, ať už šlo o skákání z kamene na kámen, nebo při nejisté chůzi v suťovisku.

„Proto jsme je nosily na cestě tam i zpátky,“ tvrdil později Rick Ridgeway.

„Byly prostě flexibilnější a pohodlnější. Mohli jste skákat z kamene na kámen. Byly prodyšnější. Podle mě byly prostě funkčně lepší než tradiční vysokohorské boty.“

Když tým dorazil do základního tábora, měly toho LDV dost. Jenže horolezci získali něco mnohem cennějšího: sílu na to, co mělo přijít dál.  Čekalo je totiž skoro deset týdnů boje o přežití.

Kvůli bouřím se nemohli pohnout. Trasy mizely pod lavinami. Společně s nadmořskou výškou rostla i únava a napětí.

Po týdnech strávených vysoko v horách sestupovali Roskelley a Ridgeway dolů a na nohy zase natáhli LDV. Jejich exempláře už držely pohromadě jen lepící páska a lepidlo, ale donesli je zase zpátky do civilizace.

A právě při vyčerpávající cestě zpátky, kdy byli sice nadšení, ale měli toho dost, si začali povídat.

Co kdyby měli boty vyrobené přesně pro tenhle prostor? Lehké na dlouhé treky pod horu. Flexibilní, aby zvládly nepředvídatelné podmínky. Prodyšné, aby se v nich dalo dojít hodně daleko. Boty neurčené pro vrchol, ale pro každý krok na cestě k němu.

Plán se dařilo naplňovat jen silou týmového ducha. Někdo nesl extra těžký náklad, další obětovali vlastní šance, aby se na vrchol dostali jiní. Úspěch nezávisel na individuální síle, ale na kolektivním přesvědčení.

Po 68 dnech na hoře a pěti dnech v zóně smrti bez kyslíkové masky dorazily Jim Wickwire a Louis Reichardt jako první na vrchol. Den na to tam jako první úplně bez kyslíku vystoupali Roskelley a Ridgeway.

Zejména díky týmové spolupráci to nakonec přežil každý člen výpravy.

Když byli Roskelley a Ridgeway zpátky doma, poslali zničený model LDV do Nike společně se seznamem návrhů, jak ho vylepšit na opravdový trekking.

Tenhle feedback přímo z terénu, formovaný tvrdou velehorskou realitou, hodně ovlivnil další vývoj. Co začalo jako běžecká bota adaptovaná na divočinu se proměnilo na jádro úplně nového způsobu přemýšlení o funkčních outdoorových věcech, který vyústil v All Conditions Gear (ACG). Lehká konstrukce. Prodyšné materiály. Důraz na flexibilitu místo tuhosti. Tlumení, které vydrží.

Boty LDV nikdy na K2 nevylezly. Taky k tomu nikdy nebyly určené.

Určené byly k tomu, aby výprava nedorazila pod horu unavená. A aby dokázala dojít dolů. Boty pro ty, kdo jsou připravení utkat se s matkou přírodou.

Náhodný příspěvek. Nejlepší běžecká bota na trhu. Hora, která žádá absolutní maximum. To byla chvíle, kdy se Nike vydává do divočiny – ne jako značka, ale jako místo, kde musí fungovat. A proto má odkaz LDV stále své místo i po téměř padesáti letech.

Protože čím větší divočina, tím spíš po sobě daný sportovec nebo sportovkyně něco zanechá.
A než se objevila ACG, byla tu K2.
Vylezla by americká expedice v roce 1978 na vrchol bez LDV?

To se už nikdy nedozvíme.