Dědictví na hřišti: Jak hráč kriketu z New Yorku uctívá svůj karibský odkaz

Od chvíle, kdy v ruce dokázal udržet pálku, byl Derick Narine kriketem posedlý. V době, kdy byl teenagerem, reprezentoval svoji zemi, Guyanu. Po stěhování do New Yorku na začátku střední školy dovedl svůj tým na první šampionát v kriketu. Ale Derickovo spojení s touhle hrou je hlubší než jen úspěchy. Kriket má v jeho rodině dlouhou tradici. Vždycky, když si jde pro pálku, cítí spojení s celou řadou předků, kteří to samé dělali po celé generace.

Na kriketovém hřišti v parku Baisley Pond v části Jamaica ve čtvrti Queens nám Derick vypráví o kulturních rozdílech v hraní kriketu v New Yorku a Guyaně a o tom, jak tahle hra navzdory všemu vždycky dokáže lidi spojit.

Moji předci byli zavlečení do Guyany jako otroci z Indie, aby pracovali v cukrovarnickém průmyslu. Kriket začínal v Indii a Anglii. Takže pokud odtamtud pocházíš, musíš ho umět hrát nebo o něm musíš aspoň něco vědět. Když moji předci přišli do Guyany, předával se z generace na generaci. Jakmile dokážeš udržet pálku, vezmou tě do parku a naučí tě hrát. Nejdřív začneš hrát za svoji vesnici. Pak tě vyberou, ať hraješ za celý okres. Já jsem hrál a vybrali mě hrát za celou zemi. Hrál jsem za Guyanu, když mi bylo 16 let.

Byl jsem nadšený. Všechny ty věci, které vidíš v televizi, ve filmech a tak. Když jsem se sem dostal, bylo to úplně jiné, hlavně bydlení v Queensu. Myslel jsem si, že budeme mít dům, pěknou zahrádku a všechno, ale všechno je tak na sebe namačkané. Tak jsem si to nepředstavoval.

Nečekal jsem, že budu hrát kriket, protože jsem nikdy neslyšel o tom, že se kriket hraje v USA. Jeden z těch kluků, když jsem začal chodit na střední, dřív bydlel hned vedle mě v Guyaně. Chodil jsem na střední školu John Adams High School a on mi řekl, že tam mají kriketový tým. Šel jsem si to na sezónu vyzkoušet a trenér ze mě udělal kapitána. Hráli jsme a vyhráli jsme šampionát. Bylo to úplně poprvé, kdy střední Johna Adamse vyhrála šampionát.

To záleží na tom, proti komu hraješ. Když se hraje proti Indům, tak toho moc neříkají, protože i když něco řeknou... Moji předci přišli z Indie, ale nemluvím jejich jazykem, takže ničemu nerozumím. Když hraješ proti Jamajčanům, tak tě proklínají. Říkají všechno možné, ale musí to říkat tak, aby je rozhodčí neslyšel, protože je může penalizovat. Nebereme si to k srdci, protože jim můžeme říct to stejné. Ale někdy se to k tobě dostane, protože pokud jsi v obraně, tak chceš jen zablokovat míč, aby tvůj partner mohl odpálit.

Hrajeme všude. Hřiště v Kisseně [ve Flushingu v Queensu] jsou nejhorší. Za místem, kde se pálkuje, je spousta děr. A taky je tam velký rybník. Takže když brankář míč nechytne, letí míč až do vody. Pak si musíš vzít tyč a zkusit ho vytáhnout. Míč je pak mokrý a bobtná.

Po zápase přijde soupeřův tým a gratuluje. Říkají třeba: „Hej, jsi dobrý hráč. Jaký je tvůj Facebook? Jaký je tvůj Instagram? Pokecáme. Dáš mi nějaké tipy ohledně toho a nějaké tipy o tamtom.“ Když se hrají tyhle velké zápasy, tak všichni přijdou a podporují tě. Kriket spojuje spoustu lidí. Navzdory všemu, co se děje, lidé pořád hrají kriket.