Sportovní umění: Jak si piluje svoje dovednosti fotbalista z Mexico City
Sportovci*
Alan Landeros se začal věnovat pouličnímu fotbalu teprve v 16 letech. Teď se snaží dohnat všechno, co promeškal.

„Snap Shots“ je série, která nahlíží do života místních sportovců z celého světa.
„Momentky“ je série, která nahlíží do života místních sportovců z celého světa.
Sportovní vášeň se dá probudit nejrůznějšími způsoby. Alan Landeros, dvacetiletý student z Mexico City, narazil na pouliční fotbal náhodou při surfování na internetu a tvůrčí schopnosti jeho hráčů mu naprosto učarovaly. Ve srovnání s klasickým fotbalem se pouliční fotbal většinou hraje na menším hřišti v omezenějších podmínkách a padá při něm víc gólů. Nejvíc záleží na dobrém vedení míče, individuálních dovednostech a rychlém uvažování. Alan strávil dlouhé hodiny pilováním pestré škály triků, které jeho týmu pomáhají předvádět skvělé výkony v místních fotbalových bitvách. Alan to nevnímá ani tak jako zápasy – spíš je to pro něho způsob, jak vyjádřit sebe sama.
Potkali jsme se s ním na jeho domovském hřišti v parku Axomiatla, kde si vylepšuje svůj výjimečný fotbalový um. Během krátké přestávky nám Alan pověděl o místní komunitě pouličního fotbalu a o tom, jak v něm sport probouzí kreativitu.
Jak ses začal zajímat o pouliční fotbal?
Když jsem byl mladší, tak jsem si hrával u našeho domu se sousedy – většinou to byly dětské hry jako na honěnou nebo na schovávanou. Když jsme z toho vyrostli, trávil jsem většinu času doma sledováním videí na internetu – a v 16 letech jsem takhle narazil na pouliční fotbal. Nikdo z mých známých neměl o pouliční fotbal takový zájem, že by se ho chtěl učit se mnou. To ale nebyl problém, protože přinejmenším triky a kombinace může každý trénovat sám. Začal jsem napodobovat slavné hráče, které jsem viděl na internetu. Trénoval jsem triky a přechody z jejich kombinací, až jsem si vytvořil svůj vlastní styl.

Jak vypadá pouliční fotbal v Mexico City?
Každý hráč pouličního fotbalu má jiný styl. Jsme všichni kamarádi, ale když spolu trénujeme nebo hrajeme proti sobě, tak to mezi námi jiskří. S pouličním fotbalem jsem začínal úplně sám a měl jsem obavy z toho, jestli mě komunita přijme mezi sebe. Místní hráče pouličního fotbalu jsem obdivoval ještě předtím, než jsem je poznal, a pořád k nim chovám obdiv. Teď jsem součástí většího týmu a společně s kamarádem jsme vytvořili vlastní tým.
Proč rád trénuješ právě tady?
Je tady velmi klidné okolí, takže nemám strach chodit tam a zpátky a cítím se venku bezpečně. Tahle část města je mnohem výš položená než centrum města, a proto je tady o něco chladněji. Je to sice do kopce, ale snažím se to brát jako součást tréninku.
„Jsem nekonformní […] Nedržím se první věci, kterou vymyslím.“

Jak ti pouliční fotbal pomáhá vyjádřit sebe sama?
Pouliční fotbal mi pomohl rozvinout moji kreativitu. Při vytváření kombinací například velmi plynule přecházím mezi jednotlivými triky, a to něco vypovídá o mojí osobnosti. Nebo si vezmu triky, které už bravurně zvládám, a snažím se vymyslet nové varianty, vytvořit něco zcela nového. Řekl bych, že to ukazuje, že jsem nekonformní i konformní zároveň – že se nedržím první věci, kterou vymyslím.
Začínal jsi hrát poměrně pozdě. Jak tě to ovlivnilo po osobní stránce?
Býval jsem hodně nesmělý, a když jsem začínal s tréninkem, připadal jsem si nesvůj v parku nebo na jiných veřejných místech. Znervózňovalo mě, když se lidé zastavovali a dívali se na mě. Už se mi to ale nestává. Trénuju teď každý den dvě až tři hodiny na nejrůznějších místech. Někdy si natáčím svoje kombinace v historickém centru města, například u Památníku revoluce, kudy prochází velké množství lidí. Když se mi podaří získat publikum, využívám toho při natáčení videa.

Jak rozvíjíš svoje dovednosti?
Nové nápady dostávám během celého dne, třeba když se dívám na svoje starší videa, ale pokud se jedná o obtížný trik, tak ho radši nacvičuju až při tréninku. V minulosti jsem se totiž párkrát zranil, když jsem se pokoušel o něco nového, co jsem neměl pečlivě promyšlené. Jednou jsem si ošklivě zranil koleno a nemohl jsem pak čtyři měsíce trénovat. Když jsem se znova vrátil, tak jsem vnímal, že mám strach z nových věcí, protože jsem nechtěl riskovat zranění. Ve skutečnosti to ale bylo horší, protože jsem se přestal posouvat dopředu a chyběla mi motivace. Teď se to snažím co nejpečlivěji promýšlet, ale stejně podstupuju riziko. Když spadnu, nic si z toho nedělám. Nechci pořád přešlapovat na místě.
Napsala: Karina Zatarainová
Foto: Darryl Richardson
Napsáno: září 2020