Vzpoura proti stereotypům: Mexická ragbistka jde proti proudu

Většinu lidí asi hned nenapadne, že by mladá žena mohla být hráčkou ragby. María Pruijnová by to ráda změnila. Dvaadvacetiletá fotografka z Mexico City, která právě chodí na fyzioterapeutický kurz, je připravená vyvrátit laciné předpoklady a zatočit se zažitými sexistickými představami. Čím víc lidé zvedají obočí, tím víc se María snaží dokázat světu, že se ženy můžou věnovat sportu bez ohledu na svoji tělesnou konstituci.

S Maríou jsme si dali schůzku na zabláceném hřišti, kde trénovala v dešti se svým týmem. Zatímco si balí svoje vybavení, probíráme s ní, jak díky sportu lépe pochopila svoje místo ve světě a objevila svoje já.

Většina lidí je z toho v šoku. Nemusí to být nutně záporná reakce, spíš něco jako: „Fíha! Ani nevím, že takový sport existuje, a navíc ještě v dívčí verzi…“ Naštěstí mám rodiče, kteří mě v začátcích podpořili. Znám jiné dívky, které s tím musely bojovat, protože jim jejich tátové pořád opakovali, že je to mužský sport.

Zaznamenala jsem ale reakce lidí, kteří si myslí, že moje tělo není stavěné na ragby. Mají pocit, že se v půlce hřiště sesypu. Ale když začneš hrát, tak si uvědomíš, že žádná tělesná konstituce není sama o sobě překážkou. Prakticky kdokoli může hrát na jakékoli pozici – záleží jenom na tom, jestli tvrdě a strategicky trénuješ.

Hraju hlavně na pozici útokové spojky. V ragby hraje na každé straně 15 hráčů: 8 útočníků a 7 obránců. Obránci hlavně sprintují s míčem, kličkují mezi soupeři a přihrávají. Útočníci musí vyvinout větší sílu, protože často vráží do protihráčů. Moje pozice je něco jako spojka mezi oběma týmovými řadami.

O ragby jsem se poprvé dozvěděla v roce 2009, kdy jsem byla v kině na filmu Invictus: Neporažený (o mistrovství světa v ragby, které proměnilo Jižní Afriku po skončení apartheidu). Může to znít jako fráze, ale když jsem to viděla na filmovém plátně, tak mě napadlo: „Wow, tohle bych chtěla hrát!“ Ve filmu vystupovali jenom muži a nebyla jsem si proto jistá, jestli vůbec existuje i ženská verze. O pár let později jsem nastoupila na střední školu, kde jsme měli ragby jako volitelný sport, a tak jsem se přihlásila. Potkala jsem tam kamarádku, která znala trenéra z jiné sportovní oblasti – a ten měl v plánu vytvořit dívčí tým reprezentující Mexico City.

Dřív jsme hrály i na jiných místech, ale tohle je náš současný tréninkový plácek. Není to ideální, protože to není hřiště určené přímo na ragby. Nemáme tady trávu a chybí nám skříňky na uložení batohů a vybavení, ale je to nejlevnější varianta, jakou jsme našly, a můžeme tady každý den trénovat podle libosti. Navíc leží v bezpečné oblasti s dobrý dopravním spojením. Jako dívčí tým se potřebujeme cítit bezpečně, když odcházíme z hřiště, a jsme rády, že nemusíme chodit daleko potmě na metro. No, a ten dnešní déšť… Snažíme se myslet optimisticky. Když hrajeme zápas na travnatém hřišti a je hezké počasí, tak si říkáme: „Tohle zvládnem levou zadní!“ Trénujeme totiž v hodně nestandardních podmínkách.

Pocit, že něco dokážu, mě nabíjí energií. Představa, že dokážu běžet rychleji, že mě nikdo nedohoní, že mě nikdo nesloží na zem, že já sama někoho dokážu tvrdě zastavit… Moje fyzická zdatnost mi dodala sebevědomí, abych si stanovovala další životní cíle. Vždycky jsem byla hubená a teď si najednou můžu říct: „Zvládnu každého položit na zem a nikdo nepoloží mě“ nebo „Dokážu se všemu postavit čelem a nic mě nedostane do kolen“. Je to senzační a uspokojivý pocit.

Opravdu hodně, hlavně protože je to týmový sport. Vždycky si říkám: „I kdybych se tisíckrát zlepšila, ale nepomohlo to mému týmu, tak to nemá žádný smysl.“ A stejně jsem se naučila přistupovat ke všemu ve svém životě. Chci být dobrým člověkem, abych byla přínosem pro svět, ne proto, abych si mohla mnout ruce, jak jsem dobrá. Pokud nemáš při ragby týmového ducha, vůbec ničeho nedosáhneš.