Noví hrdinové: Dylan Alcott

Dylan Alcott, rodák z Austrálie, je s 14 tituly mistra světa, paralympijskými medailemi a nespočtem vítězství na turnajích skutečnou legendou tenisu na vozíku. Ale tahle ocenění z něho hvězdu nedělají. Dylan věří, že jeho skutečným posláním je pomoci změnit vnímání postižení, aby víc mladých hráčů mohlo žít život, jaký si zaslouží. Jedním z nich je i juniorský šampion na vozíku Ben Bartram. Šestnáctiletý Ben tak dostal jedinečnou příležitost udělat se svým idolem Dylanem rozhovor o tom, jak jim sport změnil život. Přečti si, jak to probíhalo.

Na úvod se Ben a Dylan rozpovídali o tom, jak jim objevování sportu v dětství změnilo život.

BEN: Co pro tebe tenis znamená?

DYLAN: Některé děti ve škole mě kvůli mému postižení šikanovaly. Ani jsem nikoho s postižením neznal. Takže jsem byl tak trochu ztracený. Když jsem začal hrát tenis, bylo to poprvé, co jsem se setkal s lidmi, kteří byli jako já.

BEN V tomhle s tebou jednoznačně souhlasím. Sociální stránka tenisu je úžasná. Tenis mi dal pocit, že nejsem jiný. Když vidím všechny kolem sebe, jsme všichni stejní, a to je tak úžasný pocit. A tak nějak mi to dodalo sebevědomí ve všech ostatních aspektech života.

DYLAN: Sport v tomhle směru umí čarovat, viď? Mám vážně štěstí, že můžu být profesionální tenista na vozíku na plný úvazek. Generace před námi to měla opravdu těžké. Neměli takové možnosti hrát jako my dva. Takže to neberu jako samozřejmost.

BEN: Jo.[Smích.] Já taky.

DYLAN: Zasloužíš si to, protože budeš nejlepší na světě. Jde o to prolomit tyhle bariéry.

BEN: Rozhodně se to rok od roku zlepšuje. Standardy nejlepších hráčů jsou prostě směšné. A nepřestane se to zlepšovat. Nemůžu se dočkat, až uvidím, kam se tenhle sport dostane za dalších pět, deset let.

DYLAN: Protože se sportovci a sportovkyně můžou v dnešní době věnovat tenisu na plný úvazek, je kvalita tenisu obrovská. Všichni mi vždycky říkají: „Panebože, nemůžu uvěřit, jakou máš ránu nebo jak jsi rychlý.“ A já na to: „A co jste jako čekali?“ Ale začínám se bát, protože kluci jako ty si mě za chvíli budou dávat k snídani.

Ke konci rozhovoru Dylan a Ben otevřeně mluví o svých přáních, jak by tenis na vozíku mohl v budoucnu vypadat, a co znamená být skutečným šampionem.

BEN: Na co se nejvíc těšíš, pokud jde o budoucnost našeho sportu?

DYLAN: Nejvíc mě těší, že se neustále rozšiřuje. Chci, aby se stalo normou, že nás budou zařazovat do elitních programů grandslamů a všech turnajů po celém světě. Jsem v první řadě elitní sportovec, který má shodou okolností postižení. Chci víc velkých příležitostí pro sportovce a sportovkyně s postižením, protože si to zasloužíme.

BEN: Jo, určitě by bylo super, kdyby se víc tenisových turnajů pro vozíčkáře zařadilo do ATP a WTA. To by bylo úžasné.

DYLAN: Chci vidět, jak tenhle sport roste. Chci, aby to zkusilo víc mladých dětí s postižením. To by jim mohlo změnit život. Není to jenom o vítězství.

BEN: Co tím myslíš? Vítězství je pro mě v tuhle chvíli vším.

DYLAN: Lidé si myslí, že mým životním cílem je vyhrávat zlaté medaile a grandslamy, ale tak to není. Mým skutečným smyslem života je měnit vnímání a bořit negativní stigmata, aby lidé s postižením mohli žít tak, jak si zaslouží. Tenis mi k tomu dal tu možnost. A když se nad tím takhle zamyslíš, zjistíš, že jde o něco víc než jenom vyhrávat tenisové zápasy.

BEN: Co se týká mě, tak soutěžení na turnajích zbožňuju.

DYLAN: Jo, soutěžení je úžasné. Ale věřím, že skutečný šampion není ten, kdo vyhraje nejvíc turnajů. Jde o něco víc. Jde o to, co reprezentuješ, jak reprezentuješ sebe a svojí komunitu.

BEN: Je úžasné vidět, jaký vliv máš na tenhle sport.

DYLAN: To je dobře. Toho si vážím.