Kdybychom bývali věděli, že se sněhová situace zhorší natolik, že guvernér kvůli šedesáti centimetrům mokrého únorového sněhu nahromaděných v oregonské poušti vyhlásí nouzový stav, možná by všechno proběhlo jinak. To je ale ten problém s divočinou. Je divoká.

Když jsme vyráželi na naši cestu za designovou inspirací do Smith Rock, už stabilně sněžilo. Byli jsme rozhodnutí zmizet ze světla kanceláře, nadýchat se čerstvého vzduchu a vychutnat si přírodu, abychom načerpali inspiraci pro následující sezónu ACG. Předchozí léto požáry zablokovaly mělký průsmyk, který vede od Marion Forks skrz Black Butte a Sisters až do Smith Rock. Jediný způsob, jak se do našeho cíle v únoru dalo dostat, bylo přes Mount Hood, nejvyšší bod v Oregonu.

Nenechali jsme se odradit a to ráno se nás na chladném parkovišti Nike sešlo devět. Návrháři bot a oblečení, lidi z marketingu, návrháři značky a obchodní zástupci se namačkali do tří aut a vyrazili ze sídla Nike v Beavertonu skrz města jako Zigzag a Rhododendron na úpatí Mount Hood. Před vesnicí Government Camp sněžení výrazně zesílilo.

Poté, co jsme viděli několik kamionů převrácených do příkopů u silnice, jsme se rozhodli, že nejlepší bude poslechnout značky vybízející k použití sněhových řetězů. Zatímco kolem nás po zledovatělém asfaltu prolétaly auta, jsme si vkleče navzájem pomohli rozšifrovat pokyny pro naše sněhové řetězy: zkontrolujte kosočtvercový tvar, popojeďte 5 metrů, znova utáhněte. Když jsme si byli jistí, že naše řetězy budou držet a poskytnou nám trakci potřebnou k projetí horského průsmyku za sněhové bouře, vydali jsme se dál.

Šlo to pomalu. V průběhu odpoledne jsme překročili řeku Deschutes. Doporučená maximální rychlost se sněhovými řetězy je 40 kilometrů za hodinu a kvůli omezené viditelnosti jsme jeli ještě pomaleji. Když náš konvoj konečně dorazil do Smith Rock, slunce už bylo nízko na obloze a zacházelo za mraky na západě.

Smith Rock je většinou zalitý slunečním světlem. V oregonské poušti bývá 300 slunečných dnů ročně, takže vidět skály pokryté několika centimetry sněhu bylo neuvěřitelné. Původně jsme plánovali příjemnou pěší túru zvanou „Misery Ridge“ kolem severozápadní části Smith Rock, na které člověk rychle vystoupá 220 výškových metrů k vyhlídce, odkud může za dobré viditelnosti sledovat lezce a slacklinery na slavné lezecké cestě Monkey Face. Kvůli nepříznivému počasí byly ale všechny stezky uzavřené.

Některé lidi by mohlo to, že cestovali sedm hodin skrz zrádné horské průsmyky a mizerné počasí, jenom aby zjistili, že cíl jejich cesty je uzavřený, odradit. Nás ale ne. Po hodinách strávených v autě byl odměnou už jenom pobyt na čerstvém vzduchu. Atmosféra na kraji Smith Rock byla mimozemská. Sníh ve vzduchu tlumil všechny zvuky a na druhé straně silnice kolem nás prošel kůň brodící se po kolena ve sněhu. Zdálo se, že zmrzlá země vydává jemnou záři. Rozběhli jsme se do sněhu, dělali v něm anděly a honili se navzájem se sněhovými koulemi, dokud nebyla skoro úplná tma. Náš cíl přece byl se za každou cenu ponořit do atmosféry Smith Rock a odnést si něco z toho, co jsme viděli a cítili.

Vzhledem k rychle ustupujícímu světlu jsme se vydali směrem k našemu domovu pro tuhle noc – rustikální chatě na břehu jezera Suttle Lake mezi horou Mt. Jefferson a Three Fingered Jack, což je nečinná sopka pojmenovaná po nevrlém zlatokopovi z raných dní oregonského teritoria. Před našimi světly se konečně zjevil hřejivý a lákavý obrys chaty. Zajeli jsme na skoro prázdné parkoviště, zatímco kolem nás stále padal sníh, a natahali své batohy do vchodu.

V oregonské divočině je mobilní signál nespolehlivý a kvůli extrémní sněhové nadílce nefungovalo ani Wi-Fi v chatě. I když bylo nepříjemné, že jsme se nemohli ozvat svým rodinám a dát jim vědět, že jsme se přes bouři v pořádku dostali, odříznutí od okolního světa mělo něco do sebe. Když má člověk na dosah nekonečný obsah internetu a sociálních sítí, je snadné se nesoustředit na to, co je přímo před ním. Někdy je důležité se od sítí odpojit a znova navázat spojení s přírodou.

V chatě jsme dodrželi tradici všech lidí uvězněných sněhovou kalamitou: rozdělali jsme oheň a uvolnili se. Usadili jsme se k baru s horkými nápoji a začali si vyměňovat nápady a postřehy z uplynulého dne. Porovnali jsme své poznatky ohledně toho, jak naše výbava fungovala v autě i venku, získali nový pohled na funkčnost oblečení a probrali způsoby, jak vylepšit následující sezónu ACG. Když jsme probrali designové záležitosti, přesunuli jsme se do místního salonku, kde jsme našli knihovnu plnou nejrůznějších knih, od brakových románů až po staré průvodce divočinou. Začali jsme je náhodně vytahovat a navzájem si je předčítat. Pro některé z nás to byl první výlet s ACG, zatímco jiní měli mnohaleté zkušenosti. Tahle šance vypnout, užít si současný okamžik a trochu se pobavit s ostatními členy designového týmu byla určitým způsobem stejně důležitá, jako sdílení zpětné vazby ohledně produktů a funkcí. Celou naši skupinu propojila a stmelila.

Následující ráno jsme se po snídani všichni znova sešli v salonku na další inspirační schůzku. Tentokrát všichni přinesli své batohy, střídavě představovali výbavu, kterou si na výlet vzali, a probírali, bez kterých věcí by nemohli žít, které přinesené věci nakonec nevyužili a která outdoorová výbava je podle nich jedinečná. Vystřídali se všichni, takže jsme slyšeli názory zkušených outdoorových nadšenců i spíš městských duší a seznámili se s jejich názorem na to, co je pro ně venku důležité. Během téhle malé hry jsme začali rozpoznávat určité vzorce, rozvíjet nové nápady a nacházet směr, kterým se bude příští sezóna ACG ubírat.

Když jsme odjížděli z parkoviště u chaty, hmatatelně jsme cítili, že si naše skupina je blíž. Všichni jsme byli na opatrné cestě po zasněžených silnicích zpátky do Portlandu nabití energií a připravení přenést to, co jsme se naučili od sebe navzájem a z našeho pobytu v přírodě, do nových konceptů. To je ten důvod, proč by design měl vznikat v divočině. Člověk tam vidí věci, na které v ateliéru nenarazí, může se napojit na okolní prostředí a čerpat jeho energii, pochopit jeho výzvy a přemýšlet nad tím, jak se dá nějaké místo skutečně zažít všemi smysly. Může testovat teorie, dělit se o nápady a využít kolektivní energii lidí a daného místa.

Když se spojíme s nějakým místem, abychom vytvořili něco nového, mluvíme za to místo. Místa, která jsme zvolili jako naši inspiraci, jsou divoká a mají drsné přírodní kouzlo. A když mluvíme za přírodu, mluvíme za Zemi a Země mluví za nás za všechny.