Jako dítě Laurea hrávala různé sporty. Při volejbalu poskakovala na špičkách – vždycky připravená na další volej. Jako basketbalistka vyskočila do vzduchu a poslala rotující míč přímo do síťky. A když bruslila, Laurea ladně klouzala po ledě.

Ale jejím nejoblíbenějším sportem byl fotbal.

Na hřišti byla Laurea přirozený talent. Míč dokázala rychle překopnout z jedné strany hřiště na druhou. Sprintovala po trávníku a za gólem se hnala, jak nejrychleji jen mohla. Laurein děda byl jejím největším fanouškem. S Laureou oslavoval každé její vítězství a pomáhal jí vypořádat se s prohrami.

Jako teenagerka dostala příležitost hrát za přední klub v Barceloně. Když ale Laurein dědeček onemocněl, fotbal pro ni byl čím dál tím méně důležitý. A když zemřel, přestala hrát úplně.

„Jsem holka, která žije, užívá si a bojuje za rovnost a zviditelnění.“

Přestože Laurea zanevřela na fotbal, fotbal nezanevřel na ni.

Když jí bylo 27 let, dozvěděla se o komunitě pouličního fotbalu v Barceloně. Laurea začala znovu hrát. Byl to naprosto báječný pocit, když mohla znovu kopat, běhat a dávat góly. Laurea uviděla příležitost, jak sdílet svoje nadšení s dalšími dívkami. Do pouličního fotbalu zapojovala stále více dívek.

Laurea dělá fotbal zábavným a inkluzivním pro dívky a ženy. Ví, že když dostanou příležitost, dívky mají i moc hru změnit.