story

Jmenuju se Olaolu. Lidi mi ale říkají Slawn. Technicky vzato, jsem umělec.

Nechápu, proč by mělo být umění nějak oddělené od street kultury. Řekl bych, že jdou ruku v ruce. Lidi říkají: „Street art není umění.“

Možná to není technicky vzato špatně.

Ale je to divné. I street art se může vyvinout do uměleckého díla. A umělecké dílo se může vyvinout ve street art.

Chci, aby moje díla lidi polarizovaly.

Chci, abyste to buď úplně nenáviděli, nebo úplně milovali.

Když jste někde mezi tím, není v tom pro mě žádné riziko.

Takže když lidi přijdou a řeknou: „To je hrůza.“, je to skvělé.

A když přijdou a řeknou: „To je úžasné.“, je to taky skvělé.

Vlastně rád dělám chyby, z kterých se poučím a můžu tak pracovat na svém stylu.

S Nike jsem vyrazil do Portlandu navrhnout botu.

Já jim ale říkal, že chci, aby ta bota byla moje plátno.

Protože já maluju na plátno.

Přinesli mi vzorek a já jsem na něj kreslil.

A říkám: „Tohle kdybychom mohli vyrobit...“

A tak jsem skončil tady.

Představte si, že vezmete plátno, přenesete ho na vzor na botu, pak to musíte vyřezat a udělat z toho tu botu.

Pro mě je vizionář někdo, kdo riskuje a věří svým nápadům nebo ideologii natolik, že to nemusíte lidem nutit, spíš jim to jenom předkládáte.

A pokud jim to nevyhovuje, fajn. Pokud ano, taky fajn. Aspoň jsi to zkusil. A na tom záleží.

U mě není žádné „kdyby“. Na „kdyby“ já nehraju. Prostě do toho jdu.

Vizionáři

SLAWN V SAATCHI YATES